Pod rouškou tmy

27. prosince 2015 v 11:56 | Eileen |  Jednorázové Adommy

27. prosince... Dnes je to rok, co vznikl tento blog. Již jeden rok se snažím psát adommy a proč bychom to nemohli nějakým způsobem oslavit? Přináším vám jednorázovou jednorázovku s omezením 18+ no možná 21+! (Já vím, že stejně na tohle neberete ohledy, ale to už není můj problém). Doufám, že i přes možné nedokonalosti se vám bude líbit a více mých ,,keců" na konci. :)



Téměř celý dům byl zastřen pod rouškou tmy až na jednu místnost. Místnost, ve které plápolalo několik plamínků svíček a panovalo tam ticho narušované občasnými hlubokými nádechy a výdechy. Pokoj neřesti a vášně, pokoj, ve kterém se zakázané stávalo povoleným. Místnost, ve které neexistoval význam slůvka ne a nikomu to nevadilo. Nastolené ticho narušilo až otevření a následné zavření dveří. Mladý muž se podíval na postel, na které ležel spoutaný blonďák v objetí saténového povlečení, které chladilo jeho rozpálené tělo.

Mladší ale přesto dominantnější muž se pro sebe usmál a přešel k posteli, aby se mohl pokochat tím pohledem i zblízka. Pociťoval vzrušení, toužil znovu ochutnat to lahodné zakázané ovoce v podobě hříšného blonďáčka, který se mu tak nabízel. Nakonec přeci jen neodolal a rukou přejel po jeho hrudi. Miloval, když se dech staršího muže zrychlil, jeho hruď se zvedala pod náporem hlubokých nádechů a výdechů, vše bylo přímo magické.

,,Adame," vydechl Tommy, kterého už jen jeden jediný dotek dostal do stavu blaženosti, a to jsou teprve na začátku. Jmenovaný se mírně ušklíbl, když ho blonďáček oslovil a následně mu stiskl jeho chloubu. Mírná vlna bolesti se převalila přes jeho tělo a z úst mu uniklo bolestné zasyčení.

,,Jsem tvůj pán, Tommy Joe," připomněl mu nebezpečným šeptem. Cítil tu moc, kterou nad spoutaným mužem měl. A lhal by sám sobě, kdyby si nepřiznal, že ho ten pocit nesmírně vzrušoval.

,,Ano, pane," odsouhlasil mu napomenutý pokorně. Nic víc nebylo řečeno. Slova byla tak zbytečná. Oni nepotřebovali mluvit, aby vyjádřili to, co cítí. Byli vedeni instinktem, touhou, pocity…

Muž se pro sebe ušklíbl a přemýšlel, jak by si dnes mohl pohrát. Napadalo ho toho tolik, ale nedalo se vše zvládnout za jednu jedinou noc. Bylo to nemožné a navíc… Tentokrát nechtěl být příliš krutý, chtěl si užít a chtěl ho potrápit, to ano. Ale věděl, že ho dokáže potrápit velmi snadno a k tomu mu stačilo pouze jeho tělo, žádné pomůcky, jen on a jeho blonďáček.

Ale přeci jen se rozhodl zanechat pouta. Připadal mu tak víc bezbranný a jistým způsobem i rozkošnější. To, jak se snažil udržet pohled pokorně skloněný. To, jak se snažil nemluvit, nesténat při téměř nepatrných dotecích, které stačily k tomu, aby blonďáčka vzrušily. Připadalo mu, jakoby uběhla věčnost od chvíle, kdy ho tu spoutal. Ale jak dlouhá doba to ve skutečnosti byla? Ne delší, jako doba potřebná k rychlému osprchování. Ne víc, jak pár minut. Ale i tak se cítil, jakoby v saténovém objetí ležel celé věky.

Chtěl víc. Chtěl cítit pánovy ruce na svém těle. Chtěl ho cítit v sobě. Chtěl s ním splynout v jedno tělo. Po ničem jiném netoužil. Ale kdy mu to bude dovoleno? To nikdo nevěděl…

Tmavovlásek se musel pro sebe poušklíbnout, když si všiml zrychlujícího dechu svého oddaného. Rozhodl se proto začít. Ani on už nedokázal čekat… Byla to velmi dlouhá doba. Doba, po kterou byli odloučení, zanechala následky a oba to věděli. Potřebovali to…

Otočil spoutané tělo na bříško, pouta se ladně přetočila s tělem. Atmosféra se stala ještě napjatější. Vzduch byl prosycený vzrušením a touhou.

,,Zopakuj mi úniková slova, Tommy," vydechl podmanivým hlasem blízko jeho ucha. Oslovený mohl cítit, jak se jeho srdce zastavilo a následně rozběhlo nadlidskou rychlostí. Už tohle považoval za mučení… Slyšet jeho hlas, cítit jeho přítomnost, ale to vše bez jediného doteku. Toužil po nich tak moc, že by i něco provedl, aby mohl být potrestán… Tresty totiž většinou znamenaly doteky, ale slíbil si, že to neudělá. Nechtěl ho zklamat…

,,Pauza bílá, definitivní stopka černá," zachraptěl. Věděl, že ta otázka bude zbytečná. On ty slova nepotřeboval, ne dnes. Dnes byl ve stavu, kdy věřil tomu, že by snesl cokoliv.

,,Správně." Jen jedno slůvko a následné pohlazení po levé půlce. Víc se natlačil na tu známou dlaň. V duchu prosil všechny svaté, aby mu pomohli…

,,Pro začátek jen pár ran, kotě," oznámil mu a ani to nestačil doříct a první rána již padla. Blonďák s sebou mírně trhl, počáteční vždy bolí… Ale při druhé, při druhé už je to jiné, nepopsatelné…

Ztratil pojem o čase. Ztratil ho ve chvíli, kdy padlo třinácté plácnutí. Adam mohl říct, že to bude pár ran, ale nikdy nezjistil maximum toho významu. Byl vzrušený. Byl vzrušený tak moc, že to už bolelo. Toužil po vyvrcholení, ale to mu bylo odepřeno. Jeho dominant byl vždy důsledný. Nikdy mu nedovolil, aby se udělal dřív, než to on sám uznal za vhodné… Uvolnění bylo téměř zakázaným slovem.

Cítil ty známé dlaně, jak hladí jeho pozadí. Cítil, jak ho občas i promnou. Bolelo to ale zároveň ho to vynášelo do nebeských výšin.

,,Víš kolik ran padlo?" zeptal se podmanivým hlasem, zatímco nadále věnoval svou péči jeho pozadí..

,,Nevím, pane." Z jeho odpovědi byla cítit pokora. Pokora, kterou cítil ke svému pánovi. Pánovi, který ho dnes šetřil, ale i tak zažíval největší muka. Kdyby se mohl aspoň udělat, hned by vše snášel lépe, ale to mu bude dovoleno až za hodně dlouho.

,,Třicet osm." Třicet osm ran… Nebylo to ani málo, ani moc. Nejvíce se dostali ke sto třiceti šesti, pak použil slovo pro stopku, ale tento zážitek se tomu mohl rovnat. Jeho tělo spalovala touha a on už nedokázal dál čekat. Kousal se do rtu, aby nevydechl ani hlásku prošení. Adam to neměl rád. Neměl rád, když začal blonďáček o něco prosit. Ne v této místnosti, protože on sám musel věděl nejlépe, po čem touží.

Slyšel ten známý zvuk. Zvuk, který symbolizoval otevření moc známé lahvičky a následně cítil dva prsty, jak pronikly do jeho roztouženého těla. Neudržel se a zasténal. Mohl se tomu bránit dlouho, ale jakmile se prsty dotkly citlivého bodu v jeho těle, byl ztracený.

,,Doufám, že víš, za co to je," promluvil ve chvíli, kdy se něco horkého dotklo jeho zadku, který byl momentálně citlivý na každý dotek. Věděl moc dobře. Věděl, že je to jen výmluva na jeho zasténání. Adam to zkrátka miloval. Miloval, když mohl použít rozpálený vosk ze svíček, kterých tu bylo vždy dostatek. Miloval jak tekutý vosk tuhl na jeho kůži…

Nepřestával si ho připravovat prsty, akorát přidal další a i nadále proléval vosk ze svíček, na které dosáhl. Blonďáček vzdal jakoukoliv snahu. Byl na hraně mezi bolestí a rozkoší. Chtěl, aby ho už konečně šukal, ale byl ochotný pro to udělat cokoliv. Klidně i do nekonečna snášet horký vosk na své kůži…

,,Víš, co přijde teď?"

,,Ne, pane."

,,Vyšukám ti duši z těla." Blonďáček to cítil. Cítil, jak mu přejel mráz po zádech. Přesně po tomhle toužil. Toužil, aby do něj konečně pronikl a vzal si jeho tělo bez špetky slitování.

,,Ano, pane," vydechl souhlasně.

Oslovený se ušklíbl a přetočil ho zpátky na záda. Na malou chvilku pohladil jeho vzrušení, zvedl jeho nohy a na jeden plynulý pohyb do něj pronikl. Ne jemně, ne opatrně, ale drsně a surově. Nechtěl nic prodlužovat, už si ho chtěl vzít. Chtěl ho donutit sténat a vzdychat.

Nemilosrdně rozpumpoval své boky, přirážel do jeho hříšného těla. A když pozměnil trošku úhel, při každém přírazu se otíral o jeho prostatu. Blonďáček pod ním měl pocit, že se zblázní. Ta rozkoš, které se mu dostávalo, byla téměř nesnesitelná. Chtěl jen jediné… Chtěl konečně vyvrcholit...

Ale Adam mu tu radost nedopřál. Jako první vyvrcholil on do jeho těla a až pak se rozhodl, že už ho nebude nadále trápit. Sundal mu kroužek, který celou dobu bránil jeho vyvrcholení a pohltil ho celého do úst. Netrvalo dlouho a i blonďáček konečně dosáhl svého uvolnění, po kterém toužil snad od samotného začátku…

,,Byl jsi úžasný, lásko" vydechl mu do ucha, když už leželi v ložnici. Adam na boku a Tommy na bříšku.

,,Hmm," zamručel z polospánku. Cítil se naprosto vyčerpaný po tom orgasmu, který před několika minutami zažil. Adam se o něj jako vždy postaral, osprchoval ho a natřel mu bolavá místa hojivou mastí, aby byl co nejdříve fit. Měl s ním totiž ještě velké plány...


Jsme na konci, doufám, že se vám tento malý dáreček líbil a já vám všem chci poděkovat za rok strávený s vámi. Doufám, že za další rok se tu stále budeme scházet. :) Když se ještě vrátím k tomuto ,,dárečku", musím říct, že se mi psala nejobtížněji, ale stále tu jsou osoby, které mě přímo donutily tohle vydat. :D No každopádě jsem zvědavá na vaše reakce v komentářích...

Ještě jednou moc děkuji ♥
S láskou vaše Eileen
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snow Snow | 27. prosince 2015 v 17:23 | Reagovat

Skvělá povídka! Dokonalé téma, dokonale spracované.

2 cholet cholet | 27. prosince 2015 v 18:16 | Reagovat

No jo to tu chybělo :D
A gratuluju i děkuju za ten rok 😆

3 Ellie Ellie | 27. prosince 2015 v 20:02 | Reagovat

Dobře, že jsi tu povídku vydala, je úžasná :-) Doufám, že příští rok se ti povede aspoň takhle dobře ;-)

4 Karin Karin | 13. ledna 2016 v 22:22 | Reagovat

Doufám že budeš dál psát paráda. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování