V hlubinách oceánu

22. května 2016 v 0:27 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Tři měsíce uplynuly od mé poslední aktivity a popravdě jsem ztratila veškerou naději. Myslela jsem, že Eileen se už nikdy neobjeví, ale nikdy neříkejte nikdy... A nyní už se ponořte do hlubin mé další jednorázovky, kterou věnuji těm, kteří NIKDY nepřestli věřit, že se jednou vrátím.

Příjemné čtení Vaše Eileen




V hlubinách oceánu

Telefon vypadl z jeho ruky, když četl ty osudové věty na internetu. Nemohl - nechtěl - tomu uvěřit. Letecká tragédie nebo teroristický útok? Hlásal titulek článku, který způsobil, že se celý jeho svět smrskl do jediné sekundy. Jeho srdce vynechalo pár úderů, hrůza postoupila jeho tělem, oči se začaly plnit slzami.

Kdyby šlo o jakékoliv jiné letadlo, pocítil by krátký smutek a musel by jít dál, ale tohle letadlo… Tohle letadlo nemohlo spadnout. Musela to být jen noční můra, z které se za chvíli probudí a zjistí, že všechno v jeho životě se právě nezhroutilo jako domeček z karet. Jenže skutečnost byla jiná. Tohle byla krutá realita.

Proč to ráno vypadalo, že je všechno v naprostém pořádku? Ptal se sám sebe. Vždyť ještě ráno s ním mluvil, domlouvali se, co budou dělat, až dorazí na místo… A teď? Teď je to všechno pryč.

Jeho mysl zaplavila spousta vzpomínek a myšlenek na blonďatého anděla, který prozářil jeho život. Anděla, který pro něj dřív byl nejlepší přítel a nakonec dokonalý partner. Jeho hlavou proběhl celý jejich společný život - od prvního setkání až po to poslední. Nechápal to. Nechápal, proč zrovna on musel letět tím zatraceným letadlem, které se zřítilo do hlubin oceánu. Tolik si přál, aby nikdy nevyslovil tu prosbu, která mohla ušetřit jeho život. Život člověka, který pro něj vždy tolik znamenal a nezáleželo, jestli byli přátelé nebo partneři.

Miloval ho. Miloval ho víc, než cokoliv jiného na celém světě. Byl jeho múzou, jeho láskou, jeho životem. Mohly je občas dělit stovky kilometrů, ale vždy věděl, že se zase setkají a budou spolu… Šťastní a spokojení, protože byla to jejich vzájemná láska a pouto porozumění, které bylo den ode dne silnější. Byli jako den a noc, peklo a nebe a přitom k sobě perfektně pasovali. Ne nadarmo se říká, že se protiklady přitahují a oni byli jasným důkazem.

Proto si to nedokázal představit. Nedokázal si představit život bez něj. To raději žádný život, prolétlo mu hlavou. K čemu mu byl talent a sláva, když ztratil důvod jeho bytí? K čemu mu byly peníze, když těmi mu život nevrátí? K čemu všechna ta dřina? K ničemu…

Toužil po jeho polibcích, jeho vzácném smíchu, jeho jiskřících očí, které zářily jen a jen pro něj. Přál si, aby ho mohl uvěznit ve svém objetí a pořád dokola mu šeptat slůvka lásky a následně to vykřičet do celého světa. Přál si být s ním...

Děsilo ho to. Děsilo ho, jak si člověk uvědomí, co všechno měl až ve chvíli, kdy to ztratí. Začalo mu docházet tolik věcí. Tolik věcí, které chtěl ještě udělat. To uvědomění ho ničilo. Proč ho nepožádal o ruku? Proč s ním netrávil víc času? Proč se s ním občas hádal kvůli maličkostem? Tolik proč a ani jedna jediná odpověď. Mohl být obklopený úžasnými lidmi a rodinou, ale zůstal sám. Teď byl sám… Kvůli své vlastní sobeckosti. Kdyby po něm nechtěl, aby přijel, mohl být živý a zdravý, Kdyby ho neprosil, aby nezmeškal letadlo - a on neslíbil, že se to nestane - žila by v něm malá naděje. Malá naděje toho, že mohl žít. Ale takhle žádná neexistovala. Umřela ještě dřív, než se zrodila...

Začínal se nenávidět. Nenáviděl se za ty promarněné minuty, za ty hádky, za každé křivé slovo, které ve zlosti vůči němu vypustil, za svou sobeckost… Slzy mu tekly proudem, upíral zrak před sebe a doufal, že ho tam uvidí, aby ho uklidnil a řekl mu, že to byl jen zlý sen. Ale on tam nebyl… Jak by taky mohl, když letadlo, ve kterém měl sedět a letět za ním, spadlo? Tělo jeho milého bylo pohřbené v hlubinách oceánu a on zůstal osamocený...

Další vzlyky, další slzy… Neexistovalo nic, co by ho mohlo uklidnit. Netušil, kolik času uběhlo od chvíle, kdy si přečetl tu děsivou zprávu na internetu. Netušil, jestli uběhly sekundy, minuty nebo snad hodiny. Nevěděl nic. Byl ponořený ve svém vnitru. Ve svých pocitech, vzpomínkách, myšlenkách. Myslel si, že neexistuje na světě nic, co by ho dokázalo vytáhnout z toho stavu, ale mýlil se…

Byl to právě telefon ležící na zemi, který ho vytáhl ze zvláštní letargie. Jeho zvonění, které mu přišlo tak naléhavé, ho nenechalo chladným. Nedokázal ho ignorovat, proto se po posli špatných zpráv natáhl, a aniž by se podíval, kdo mu volá, tak hovor jednoduše přijal a přiložil telefon k uchu.

A přišlo to znovu… Jeho srdce vynechalo několik úderů, jeho mysl zaplavil nespočet myšlenek, jeho vnitro zasáhlo tolik pocitů a především nevěřícnost.

,,A-adame?" ozval se roztřesený hlas na druhé straně. Nemohl tomu uvěřit. Opět mu to přišlo jako sen - tentokrát ale sen z pohádky. Slyšel hlas svého anděla…

,,T-tommy… Jsi to ty?" zeptal se a cítil, jak pohřbená naděje znovu ožila mocným spalujícím plamenem.

,,Já… Původně jsem ti chtěl zvolat a omluvit se, že jsem zaspal, ale…no, myslím, že to, co se stalo mění situaci," vychrlil ze sebe do telefonu a Adam nevěděl, jak reagovat. Snad poprvé v životě byl vděčný za to, že jeho drahý je takový spáč. Jindy by byl naštvaný a nadával, ale tentokrát ne. Protože jen díky tomu jeho anděl pořád žije a je zdravý.

,,Tommy… Miluji tě," řekl mu okamžitě. Rozhodl se. Rozhodl se, že už v životě nepromarní jedinou vteřinu, protože všichni svatí se dnes postavili na jeho stranu. Dnes dostal ten největší dar ze všech… Druhou šanci. Druhou šanci na život se svým andělem, kterou nezahodí. Každý den s ním bude brát jako ten poslední a prožije ho tak, aby nikdy nelitoval… Protože láska je jeden z největších darů v životě...

,,Já miluji tebe, Adame," vydechl a jmenovaný se i přes slzy musel usmát.


Jednorázovka, která má motiv smrti a nakonec naděje a štěstí. Tím chci říct... Neváhejte a užívejte si života, nesmutněte nad věcmi, které mohou být maličkostmi. Žijte jakoby tento den byl ten poslední. Dělejte to, co vás baví a naplňujte. Plňte si své sny a nepřestávejte se věnovat svým oblíbeným činnostem. I já to udělala a připadalo mi, že můj život ztratil smysl... Ale i má Múza přiletěla z dovolené a políbila mě v nestřežený okamžik, chytla se mě jako klíště a zatím se nepustila...

Proto tuhle jednorázovku věnuji těm, co nepřestali doufat, že se vrátím. Protože hlavně jejich naději děkuji tomu, že jsem zvládla po dlouhých týdnech napst něco, co má začátek i konec.

Děkuji vám a budu ráda za vaše ohlasy.

Vaše Eileen Glambert
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jill Jill | 22. května 2016 v 1:03 | Reagovat

Tak tohle je pro mě spása.Moc děkuji,nejen za krásnou povídku ale i za ta slova na konci.Ani nevíš jak jsi mi teď zvedla náladu :-) Díky

2 Ellie Ellie | 22. května 2016 v 9:10 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi zpátky třeba jen příležitostně. Ani nevím, jak tuhle povídku popsat, prostě mě zahřála u srdce :-)

3 Karin Karin | 29. května 2016 v 21:13 | Reagovat

Krása a jsem moc ráda že si se vrátila e psaní. :-)

4 ND ND | 31. května 2016 v 1:42 | Reagovat

Super ako vždy ❣☝

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování