Don't speak...

28. září 2016 v 20:54 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Krásný sváteční den mí drazí, čtenáři. Dlouho jsem uvžovala, jestli Vám sem hodím tuhle krátkou jednohubku, ale... Ale nakonec jsem si řekla, proč bych měla soukromničit. Možná se vám líbit nebude, možná bude... Já ji psala v těžkém obddobí, ale nakonec musím říct, že to zase taková depkařina nebude... Ale už dost mého povídání, přeji vám příjemné počtení...

Vaše Eileen
PS: Psala jsem při písničce Don't speak, možná stojí za to si ji najít, je božská... :)



Don't speak...

Seděl jsem tam a sledoval tvé šikovné prsty, které hrály na kytaru. Seděl jsem tam utopený v myšlenkách a pohledem upřeným na tobě. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, jak je možné, že jsi to stále ty a přitom někdo úplně cizí. Na první pohled stále stejný. Dokonale blonďaté vlasy, linky kolem očí, tvůj osobitý styl… Přitom jsi to nebyl ty. Proč v tvých očích nevidím ty známé jiskřičky, které se tam vždy objevily, když jsi začal hrát. Nechápal jsem, proč jsem si toho nevšiml dřív. Kdy radost vystřídal smutek? Kdy jsi to začal dělat, protože jsi musel?

Jak jsem si mohl nevšimnout? Bývali jsme spolu každý den, znal jsem tě lépe než ty sám. Tak proč mi přijde, že ztrácím svého nejlepšího přítele? Proč mi přijde, že jsi myšlenkami někde jinde? Tak odpovíš mi?

Vím, že neodpovíš. Protože ty mlčíš, ale to nevadí. Nemluv. Možná je to tak lepší. Lepší pro nás oba…

Odkládáš kytaru a jdeš ke mně. Nikdo jiný tu už není. Nebyl sis jistý pár pasážemi a já tu zůstal s tebou. Neodolal jsem. Musel jsem zjistit, kde je zakopaný pes. Musel jsem, protože mě to ubíjelo. Ubíjelo mě to ticho, které mezi námi panovalo. Ničil mě smutek v tvých očích. Ničil mě pohled na tebe, protože tohle nejsi ty. Nikdy jsi nepřipomínal hromádku neštěstí. Ale teď? Teď je z tebe troska. Ale já zjistím, co s tebou je. Zjistím to, protože ti chci pomoci. Bolí tě to, a to mě ničí.

,,Nemluv," zašeptám, když vidím, jak se nadechuješ ke slovu a ty poslechneš. Propaluješ mě tím svým pohledem a já přemýšlím. Přemýšlím, kde je původ tvého stavu. Kdy jsem začal ztrácet svého nejlepšího přítele? Kdy se to všechno seběhlo? Tak kdy? Tolik otázek a ani jedna odpověď.

Znovu se nadechuješ ke slovu, ale opět tě zastavím. Vím, co máš na jazyku. Jen další otázky. Otázky na mé tiché prosby o ticho. Víš, že ho nenávidím, ale potřebuji ho. Potřebuji ho, abych nám pomohl. Nesnesu, když nejsi šťastný. Ten pohled až příliš bolí a já to nedovolím. Nedovolím, abych o tebe přišel. Tak prosím nemluv a nech mě zjistit, co tě trápí…

V tvých očích vidím vzpomínky. Naše vzpomínky. Jsou v nich jak ty dobré, tak ty špatné. Zavřu na chvíli oči a vydechnu. Změnilo by se něco v tvých očích, kdybych přiznal pravdu? Viděl bych díky tomu na tvé tváři úsměv? Nebo by to všechno ještě zhoršilo?

Ztrácím se v tobě. Ztrácím se v tvém pohledu, v tvých pocitech. Tak prosím nemluv a nedělej mé myšlenky ještě zmatenějšími. Protože to bolí. Bolí to uvědomění, že tě miluji. Miluji tě víc, než cokoliv jiného na celém světě, ale to ty nevíš. Nevíš nic z mých pocitů a tak to má i zůstat. Jsme nenávratně ztraceni v kolotoči pocitů.

,Miluji tě,' dívám se ti do očí a myslím si ty dvě slůvka. Ale ty je slyšíš. Neudržel jsem se a vyslovil je nahlas. Tak prosím nemluv, protože vím, co chceš říct. Chceš se zasmát nad mou malicherností a odejít. Ale nedělej to prosím. Nechci o tebe přijít, protože ty jsi všechno, co mám. Jsi středobod mého vesmíru a můj život bez tebe nemá smysl. Ale tobě je to nejspíš jedno…

Zvedáš se… Nejspíše odcházíš. Nedokážu se na to dívat, a proto zavírám oči. Zavírám oči, abych neviděl tvá záda. Zklamal jsem. Nedokázal jsem zjistit, co tě trápí a možná ti ještě přitížil. Omlouvám se… Náš svět byl sfouknut jako domeček z karet. Mé srdce umírá a já si v duchu nadávám.

Místnost je stále ponořena do ticha, proto otvírám oči a ty klečíš přede mnou. Chci se začít omlouvat. Omlouvat za něco, co jsem myslel upřímně. Ale já tě nechci ztratit, proto budu raději trpět… Nedokážu si svůj život představit bez tebe. Nedokážu zpívat bez tvé přítomnosti. Bez tebe jsem jen lidská schránka bez duše. Ukradl jsi mé srdce a teď už to víš. Tak prosím odpusť mou malichernost. Zapomeň na tu chvíli, kdy jsem to vyslovil a vraťme čas do chvíle, kdy vše bylo ještě v pořádku...

,,Nemluv, Adame," zašeptáš a přitiskneš své rty na ty mé. Když se odtáhneš, pohlédnu ti se strachem do očí. Jenže tam vidím jen jediné… lásku. Tak prosím nemluv a polib mě ještě jednou...

Doufám, že se vám tahle povídka líbila a budu ráda za vaše komentáře - tak jako vždy. :)

Vaše Eileen
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 28. září 2016 v 21:12 | Reagovat

Krásna povídka. :-D  :-)

2 Extasy Extasy | 28. září 2016 v 22:05 | Reagovat

Krásné!

3 Ellie Ellie | 29. září 2016 v 7:26 | Reagovat

Musím opakovat to, co už tady bylo řečeno, prostě nádherný příběh. :-)

4 Janimi Janimi | 29. září 2016 v 10:51 | Reagovat

Ach keby tak aj naozaj... ;-) moc pekné! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování