Budu tvé světlo v temnotě

26. října 2016 v 2:03 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Občas nastanou v životě situace, kdy se plány změní k nepoznání, ale... Měla jsem potřebu psát a slíbila jsem si, že spát půjdu ve chvíli, kdy tohle dopíšu a vydám... Tommy v tuto chvíli neprožívá veselé období a já když se to dozvěděla, málem jsem upadla do mdlob. Někdy totiž nastanou chvíle, kterým nechceme věřit, a proto jsem napsala tohle. Dopředu nepřipravené, kdy mě vedly jen myšlenky a touha napsat něco, kde, v těžké životní situaci, bude mít vedle sebe člověka, který mu pomůže...

Vaše Eileen



Budu tvé světlo v temnotě

,,Nevíš, jak je na tom Tommy?" zeptal se Terrance svého nejlepšího kamaráda a zaměstnavatele v jedné osobě. Doufal, že se dozví něco víc, než z té jedné sprosté zprávy z twitteru, na kterou vlastně přišel ke všemu jen náhodou.

,,Jak to mám vědět?" vrátil mu otázku. Nechápal, proč se ptá, když moc dobře věděl, že toho blonďatého kytaristu stále miluje a jen zmínka o něm ho píchla u srdce.

,,Počkej… Ty to nevíš?" Vytřeštil na něj oči a vydechl. Tohle vůbec nebylo dobré. Terrance chápal to, když mu Tommy nebral telefon. Neměli k sobě tak blízko jako kdysi, a i když zůstali přáteli, už nikdy to nebylo jako za dob, kdy jezdili s Adamem po celém světě a doprovázeli ho na tour. Navíc toho blonďáčka znal a věděl, že jen tak někomu se Tommy neotevře. Tohle privilegium měl vždy jen Adam, proto mu to přišlo zvláštní. Přišlo mu zvláštní, že se mu neozval. Byl to přeci Adam, kdo tenkrát podržel Tommyho, když zemřel jeho táta. Byl to Adam, kdo byl celou tu dobu s ním a byl tam pro něj s otevřenou náručí...

,,Co bych měl vědět? Sakra, co se děje?" Adam znejistěl, nelíbil se mu ten pohled a ani údiv v jeho hlase. Mluvení o Tommym ho vždy bolelo, ale teď měl najednou pocit, jakoby se něco strašného stalo a on o tom neměl ani jediné tušení. Cítil, jak se mu stáhl žaludek strachem. Netrpělivě hleděl na svého kamaráda, který jakoby váhal s odpovědí.

,,Terranci, řekni mi to," pobídl ho, jeho hlas se již mírně třásl.

,,Adame, Tommymu před pár dny zemřela máma." Jmenovaný zalapal po dechu. Tohle nečekal. Zasáhlo ho to jako blesk z čistého nebe. Cítil, jak ztuhlo jeho tělo, nevěděl, co říct. Ale jednou věcí si byl naprosto jistý… Musí za ním. Znal ho líp než své vlastní boty. Vždyť už tenkrát měl co dělat, aby toho blonďatého anděla udržel při životě. Ze všech těch lidí, co tam pro něj byli, si vybral jeho a on cítil, že mu musí být na blízku. Zkrátka musí. Bylo to totiž to nejmenší, co pro něj mohl udělat. On sám totiž nevěděl, jak by se cítil, kdyby se to stalo jemu. Nedokázal si to ani představit a ani nechtěl...

***

Jeho srdce bilo jako splašené, když běžel do schodů. Tísnil ho neuvěřitelný strach. Strach o člověka, který pro něj tak moc znamenal. Bál se, co najde v jeho bytě. Bál se, že jde pozdě… Věděl, jak má blonďáček křehkou psychiku. Stačilo málo a on se mohl složit. Ale nedokázal si představit, co s ním udělala smrt milovaného člověka… Měl sice sestru, ale Tommy byl typ člověka, který nechtěl druhé zatěžovat, a proto se vždy stáhl do sebe. Osamocený. Bez pomoci.

Otevřel dveře od bytu a vydechl. Všude byla tma a ticho, jakoby mezi zdmi nebylo ani živáčka, ale tiché štěknutí ho ujistilo minimálně o přítomnosti Etty. Nevěděl, jestli si oddechl úlevou, ale Etta pro Tommyho znamenala hodně a určitě by ji nenechal na pospas osudu, tím si byl naprosto jistý. Proto neváhal a zavřel za sebou dveře. Při cestě do obývacího pokoje na něco šlápl, a proto si posvítil svým telefonem. To, co ovšem spatřil ho vyděsilo. Na zemi se povalovala rozmlácená kytara. Tommyho oblíbená…

Nic na světě ho ovšem nemohlo připravit na to, co našel v obýváku. Měsíc, jehož paprsky pronikaly přes okna, poskytly aspoň trochu osvětlení a on tak mohl spatřit tu spoušť. Prázdné lahve od tvrdého alkoholu, krabičky, v kterých dřív byly cigarety, rozházené fotky… A uprostřed toho všeho seděl na zemi Tommy, který měl u sebe Ettu a láhev alkoholu. Ani si ho nevšiml. Nevšiml by si ani toho, kdyby se vedle něj střílelo. Proto k němu pomalu přešel, dřepl si a svou ruku jemně položil na jeho rameno.

,,Tommy," promluvil ve stejnou chvíli, jako se ho dotkl. Jeho hlas postrádal obvyklou veselost. Teď v něm převážel strach smíchaný se starostí.

Blonďáček sebou vyděšeně trhl, nečekal, že by se tu někdo mohl objevit. Sestře to zakázal, chtěl být sám. Sám se svou temnotou, která se v něm ukrývala a s Ettou. Na světě totiž existoval jen jeden jediný člověk, kterého by k sobě pustil. Člověk, kterého slyšel, ale myslel si, že už blouzní…

Byl sám v zzajetí smutku a vzpomínek. Nevěřil, že by se zde objevil. Nevěřil, že by se o něj ještě někdo zajímal. Nevěřil už ničemu, a to zjištění ho donutilo znovu plakat. Nevěděl, kolik slz už od té doby uronil. Nevěděl, jak se zvládl účastnit pohřbu. Nevěděl vůbec nic.

Adamovi to trhalo srdce. Přišlo mu to o tolik horší než tehdy. Tolik mu chtěl pomoci...

,,Pššš, už jsem tady." Sevřel ho ve své náručí a lehce se s ním začal pohupovat, jakoby chtěl utěšit malé dítě, které si odřelo koleno. Věděl ale, že tohle se nikdy nezahojí. Byla to příliš hluboká rána na duši a neexistoval lék, který by to dokázal vyléčit.

Mohl ho držet v náručí pár minut, stejně jako hodin. Čas se stal relativním pojmem, přestal v tu chvíli existovat. Byl tam pro něj. Nemluvili. Adam ho jen držel v bezpečí své náruče, poskytoval mu tichou oporu a v duchu se proklínal. Proklínal se za to, že tu nebyl od samého začátku. Kolik věcí mohlo být teď jinak? Možná spousta… Ale co by bylo kdyby… Takhle to v životě nefunguje a on si to uvědomoval.

,,Zdáš se mi?" zeptal se do ticha Tommy. Jeho hlas byl tak moc ochraptělý a plný bolesti. Adam bolestně přivřel oči a přivinul si ho ještě blíž k sobě.

,,Nezdám. Jsem tady, jsem tu pro tebe," ujišťoval ho hned. Nechtěl, aby si myslel, že je pouhým výplodem jeho fantazie.

,,Proč se to muselo stát? Proč?" Jeho hlas se třásl pod náporem vzlyků. Adam poznal, že je i opilý. Popravdě se mu nedivil. Nejraději by si i on lokl něčeho ostřejšího.

,,Já nevím, Tommy, já nevím." Sám bojoval se slzami, které se mu hromadily v očích. Jenže on nemohl ukázat, jak moc ho to trápí. On musel být silný a pomoci člověku, který si nevědomky ukradl jeho srdce pro sebe…

,,Nenávidím život," vydechl.

,,Ne to neříkej. Prosím, Tommy." Adama to vyděsilo. Nesnášel tyhle řeči, ale u něj to bylo jiné. Tommy vždy jednal tak, jak se zrovna cítil. Pro mnohé byl flegmatik, ale on věděl, jaký je. Věděl, že je velmi emočně založený, a ta flegmatická stránka byla jen obranným systémem před světem.

,,Proč bych měl žít? Nemám důvod, Adame," vyjel po něm a podíval se mu do očí. Oslovený si povzdechl, věděl, že tohle bude na dlouho, ale on se nevzdá. Neměl to v povaze a nemíní s tím ani začít.

,,Poslouchej mě, Tommy. Nedokážu si představit, jaké to pro tebe musí být. Nedokážu si představit ani tu bolest sužující tvou mysl, ale musíš pochopit, že na světě existuje tolik krásných věcí, pro které se vyplatí žít. Někde tam venku na tebe čeká láska tvého života, tvůj důvod žití. Nesmíš se vzdát bez boje. Vím, že někde uvnitř tebe to je. Někde uvnitř tebe je malý plamínek naděje, který se dokáže proměnit v požár. Dovol mu to. Dovol tomu plamínku, by se rozhořel a pomohl ti se z toho dostat. Jsem tu pro tebe. Pomůžu ti se vším, jen mi to dovol stejně jako tomu plamínku." On sám nevěděl, jak ze sebe dokázal vysypat tolik slov pohromadě, ale nejspíš to byl impuls, který dokázal nemožné…

***

Uběhlo spoustu minut do chvíle, kdy dokázal usnout.
Uběhlo spoustu hodin do chvíle, kdy dokázal pořádně mluvit o svých pocitech.
Uběhlo spoustu dní do chvíle, kdy dokázal zase fungovat.
Uběhlo spoustu týdnů do chvíle, kdy dokázal znovu cítit pozitivní emoce.
Uběhlo spoustu měsíce do chvíle, kdy dokázal lásku nejen přijmout, ale i lásku dát.

Ale všechen ten čas. Celou tu dobu měl po boku jeho. Hodně spolu mluvili, Adam mu vždy poskytl svou náruč, která pro něj byla otevřená neustále. Mladší z dvojice ho dokonce přinutil k tomu, aby s ním začal cestovat. Přeci jen Adam nemohl nechat své práce a v žádném případě nechtěl nechat blonďáčka samotného. Možná i to byl nejlepší lék pro bolavou duši… Vrátili se spolu na místa, kde koncertovali. Objevili spolu místa, kde nikdy nebyli… Adam ho pořád zaměstnával a den ode dne se do blonďáčka zamilovával čím dál víc a Tommy? Tommy na tom nebyl jinak. Trvalo to dlouhou dobu, ale nakonec dokázal lásku nejen přijmout, ale i lásku dát, protože věřil, že to Adam je tou životní láskou, který složil slib. Slib, který by nikdy nedokázal porušit a neustále mu ho opakoval. Ani teď tomu nebylo jinak...

,,Budu tvé světlo v temnotě, lásko" zašeptal a přitiskl si ho jemně k sobě.


Omlouvám se za chyby, které se určitě objevují.
Omlouvám se za nedodržení slibu, že příště už bude veselá povídka.

Ale nemám slov a nevím, co víš ještě říct. Dokonce jsem i přemýšlela, jestli tohle vůbec vydám, ale nakonec jsem si řekla, že ta iluze a konec... je přeci jen krásný. I když bolestivý zároveň...

Budu ráda za vaše vyjádření
Vaše Eileen
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | 26. října 2016 v 2:18 | Reagovat

Strašně smutné s krásné zároveň ... Ty víš..

2 Ellie Ellie | 26. října 2016 v 10:21 | Reagovat

To o Tommyho mámě jsem včera četla, snad se z toho vyhrabe, musí to pro něj být těžké... Kéž by to bylo tak jako v té tvé povídce, ale Adam se teď asi pár týdnů z Austrálie díky X- Factoru nehne. :-(

3 Janimi Janimi | 26. října 2016 v 11:19 | Reagovat

Vďaka za krásnu poviedku. Je to tak smutné, dúfam že to Tommy zvládne. Kiež by tam bol pre neho takto niekto aj v skutočnosti. :-(

4 Ady Ady | 26. října 2016 v 14:02 | Reagovat

Moc díky za velmi hezůnkou povídku.Ohledně Tommyho byl to šok že náš blondáček přišel o další osůbku:(Bude potřebovat velkou podporu od někoho a taky to chce čas :-(

5 Karin Karin | 27. října 2016 v 20:37 | Reagovat

Doufám že se Tommy z toho dostane je mi  to moc líto taký jsem ztratila oba rodiče tak vím jak to bolí povídka je moc krásna. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování