Neopouštěj mě

22. října 2016 v 0:36 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Nebudu vám lhát. Nebudu vám slibovat šťastný příběh. Nebudu vám slibovat šťastný konec, protože bych lhala. Tahle jednohubka vznikla spontálně za pomocí jedné písničky (Hurt od Christiny Aguilery) a mých myšlenek... Ale i přesto doufám, že se vám bude líbit - ne ona se vám nebude líbit, ale víte, jak to myslím...

Vaše (zdrcená) Eileen




Neopouštěj mě


Ležel v posteli, oči zavřené. Na tváři mu pohrával lehký úsměv, protože ho zase navštívil. Věděl, že tam je, protože cítil jeho přítomnost. Cítil jeho pronikavý pohled. Cítil jeho omamnou vůni, která uchvacovala jeho smysly. Najednou se zase cítil šťastný. Naplňovala ho láska tak velká, že větší snad na světě ani nebylo.

,,Kde jsi byl?" Opět přišla zvědavost. Opět se ptal na tu stejnou otázku. Stalo se to jejich malou soukromou tradicí. Vždy když přišel, tak se ptal na to samé, ale blonďáčkovi to nevadilo, chápal to. Taky by byl zvědavý...

,,Tam jako vždy, lásko, a to ty víš, že ano?" usmál se na něj a lehl si vedle něj. Díval se mu do očí a lehce se usmíval. Adam rezignovaně přikývl a znovu se usmál. Díval se do jeho hnědých očí, ve kterých viděl tolik známých emocí. Nikdy se na tom nic nezměnilo. Nikdy se nic nezměnilo na tom, že ho miloval celou svou existencí, ať se mezi nimi stalo cokoliv.

,,Chyběl jsi mi," postěžoval si tmavovlásek a blonďáček ho jemně pohladil po tváři.

,,Ty mně taky, drahý, ty mně taky," ujistil ho a obdaroval ho dalším vzácným úsměvem, který ho zahřál u srdce.

,,Zase odejdeš?" Adam se musel zeptat. Děsil se té chvíle, kdy zase zmizí a on opět zůstane na chvíli sám. Nenáviděl ty chvíle bez jeho přítomnosti, protože v tu chvíli zůstal sám. Tak moc sám…

,,Lásko, víš, že to jinak nejde." Staršímu z dvojice unikl povzdech a znovu pohladil Adama po tváři, po kterých stékaly horké slzy bolesti.

,,Proč mě pořád opouštíš? Proč? Proč mě nevezmeš s sebou? Nechci bez tebe být! Už to nedokážu ani vteřinu. Na to tě až moc miluji! Tak mě prosím vezmi s sebou a neopouštěj mě!" Adam dostal jeden ze svých záchvatů, nedokázal to v sobě nadále dusit. Dnes to bylo dokonce poprvé, kdy ho požádal o to, aby ho tu nenechával a vzal ho na to místo, kam Tommy odcházel.

,,To je to, co ty chceš?"

,,Ano, chci to," promluvil pevně a s odhodláním v hlase, které v něm nezaznělo už dlouhou dobu.

,,Tak pojď," promluvil blonďáček s rezignací, která mu nebyla vlastní a Adam se na něj zadíval a jen přikývl. Byl rozhodnutý, chtěl s ním být každou možnou chvilku. Cítil ruku, která ho vzala za tu jeho a společně se vydali vstříc novému začátku…

***

,,Pane Lamberte, tady máte své prášky," začala doktorka, když vešla do tolik známého pokoje, ve kterém byla jen postel a malý stolek. Byla překvapená tím tichem, které v bílé místnosti panovalo málokdy, jelikož byla zvyklá na křik, vzlyky nebo dokonce i tiché rozhovory. Za necelé dva roky ho našla v tichosti jen párkrát - dokázala by to spočítat na deseti prstech a ještě by jí zbylo. Ale dnes to ticho mělo zvláštně děsivou předzvěst, která se v následujících chvílích vyplnila...

V posteli leželo tělo Adama Lamberta - kdysi úspěšného a uznávaného zpěváka, který měl vše, co si kdy vysnil. Práci snů, rodinu, přátelé a především jeho. Svého milovaného přítele, kterého miloval víc než cokoliv na světě.

Dnes to byly na den dva roky. Dva roky od chvíle, kdy Tommy Joe Ratliff prohrál svůj boj se zákeřným onkologickým onemocněním a z jeho milého se stala lidská troska. Nikdy se nedokázal vyrovnat s tou ztrátou. Nikdy nepřijal fakt, že jeho milovaný již dávno není mezi živými. Nikdo mu nedokázal pomoci. V ten den zemřela jeho osobnost s ním a dnes ukončil i to přežívání… Zemřel na lásku. Zemřel utrpením, které uvnitř sebe cítil, ale nepřipouštěl si ho…

Když ten večer došla jeho ošetřující lékařka domů, otevřela si láhev vína a posadila se do svého oblíbeného křesla. Zavřela své oči a vydechla. Tušila. Ne, ona věděla, že teď už je její pacient zase šťastný a s člověkem, kterého miloval víc než vlastní život...


Nenávidíte mě? Jestli ano, věřte tomu, že to ani z poloviny nedosahuje úrovně nenávisti, kterou směřuji já k sobě. Nevím, co mě to popadlo, ale musela jsem. Musela jsem napsat příběh o lásce tak velké, kterou nerozdělila ani smrt samotná.

Ano... Adam skončil na psychiatrii, ale ani tam mu nebylo pomoci, protože cit byl příliš silný. Silnější než cokoliv jiného. A já vám slibuji, že příště to bude zase veselé...

A ráda bych vaše názory (klidně mě i proklínejte), protože i já sama jsem si o této mé povídky pobrečela - možná jsem jen citlivá.

Vaše Eileen
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michalette Michalette | 22. října 2016 v 9:30 | Reagovat

Nebola si jediná kto pri tejto poviedke Plakal :-)  Bola moc dobrá, mne sa moc moc páčila :-) Aj keď bol koniec smutný, páčilo sa mi že aj tak po smrti ostali spolu :-)

2 Ady Ady | 22. října 2016 v 11:03 | Reagovat

Tekly mi slzy jak hrachy fakt byla smutná:(Ale i po smrti zustali společně prostě tak jako kdybi je nic nerozdělilo:)Ale povíídka byla hezunka:)

3 Karin Karin | 22. října 2016 v 20:59 | Reagovat

Smutná povídka ale krásně napsaná. :-D  :-(

4 Ellie Ellie | 26. října 2016 v 10:13 | Reagovat

Tenhle příběh je dokonale smutně- krásný... Alespoň jsou zase spolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování