VP - kapitola dvanáctá

23. října 2017 v 17:57 | Eileen |  Válka právníků

Mám tu pro vás dvanáctou kapitolu, která je v mnohém zlomová. Ať už ve věcech, o kterých už víte, tak i v námětech, které vám postupně s počtem vydaných kapitol, odtajním. :) Jedná se o nejdelší kapitolu z dvanácti a považuji ji za mou nejmilejší. :) Příjemné čtení a dnes bez omezení. :)
Vaše Eileen



Kapitola dvanáctá


"Nechceš jít se mnou na večeři?" zeptal se Adam blonďáka, když mířili do hotelu. Byl to dlouhý - ničím nezáživný - den a mladší z dvojice měl chuť na nějakou dobrou večeři. Jen nechtěl jít sám a Tommy mu přišel jako vcelku snesitelný společník. Nevěděl, kdy o něm přestal smýšlet jako o skřetovi, ale dnešní den přežil jen díky němu a jeho kousavým komentářům.

"Vlastně… Proč ne," odpověděl mu a Adam se usmál. Netušil proč, ale tou odpovědí, mu udělal radost.

***

Oba si dopřáli sprchu, přeci jen po celém dni, už to nebylo ono a oblečení chtělo taky vyměnit. Adam zvolil obyčejné černé kalhoty, košili a koženou bundu, kterou nic nezkazí. Tommy měl na sobě něco podobného, jen místo košile zvolil tričko.

Chvíli se dohadovali, kam zamíří. Tommy navrhoval italskou restauraci Murano, kterou miloval a vždy když byl v Londýně, jeho kroky směřovaly právě tam. Adam naopak navrhoval londýnskou čtvrť Angel, kde byla spousta skvělých restaurací. Proto nakonec udělali kompromis. Dnes využijí hotelovou restauraci s vysokým renomé a zítra se staví do Murana na oběd a večer navštíví čtvrť Angel…

Oba byli překvapeni tím, jak rychle se dokázali domluvit a dokonce si plánovali společný zítřek. Kdyby jim někdo ještě před třemi dny řekl, že se dokážou na něčem domluvit, zaklepali by si na čelo a poslali dotyčného na léčení. Teď tomu bylo ovšem jinak. Nemožné se stávalo možným a ani jeden z nich nevěděl, jak a kdy k tomu došlo.

***

Po výborné večeři a jedné lahvi kvalitního vína chtěl jít Adam na pokoj, ale překvapilo ho, když Tommy bez jediného slova zapnul svou bundu a zamířil k východu. Rychle ho dohnal a chytil za rameno. Samozřejmě si mohl dělat, co sám uznal za vhodné, ale po tak dobré večeři a příjemném rozhovoru, jehož součástí bylo nadávání na konferenci, si myslel, že stráví spolu i zbytek večera.

"Kam míříš?" Jednoduchá otázka, ale prosycená obrovskou zvědavostí.

"Říkal jsem, že se možná půjdu projít kolem Temže. Je to kouzelný pohled. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího než noční Londýn ležící na Temži. A čerstvý vzduch k tomu je bonus, protože po celém dni, kdy jsme byli zavření uvnitř budovy, to potřebuji jako sůl."

"A můžu se k tobě přidat?" zeptal se s nadějí. Nikdy to nevnímal. Vždy se šel bavit do některého z mnoha clubů, někdy si někoho přivedl na pokoj nebo šel spát. Nikdy nebylo nic mezi tím a možná by na tom nic neměnil, ale blonďáček to podal takovým způsobem, že netoužil po ničem jiném.

"Proč by ne," pokrčil blonďák rameny a Adam zjistil, že se v duchu raduje jako malé dítě…

"Řekni mi něco o sobě," pobídl ho tmavovlásek, když se procházeli kolem Temže. Už nějakou dobu se procházeli mlčky. Nebylo to ale to tíživé ticho, které je na obtíž, tohle bylo něco jiného. Oba měli nad čím přemýšlet a uvítali tichou společnost. Jenže Adam měl stále to nutkání zjistit o Tommym mnohem víc, než věděl.

"A co chceš vědět?" podíval se na něj překvapeně.

"Cokoliv," usmál se tmavovlásek nevinně. Všiml si ale, jak blonďák váhá a Adam měl najednou pocit, že to nebude nic příjemného…

"Chodil jsem na stejnou střední jako ty, dokonce i stejný ročník. Jen s pár rozdíly - ty jsi byl oblíbený kluk obklopen přáteli. Já byl spíš samotář a středem urážek." Tommy začal vzpomínat na dobu střední školy - byl totiž zvědavý, jestli si Adam na něj vzpomene.

"Počkej… My chodili na střední spolu?" podivil se.

"Ano… jen jsem vypadal poněkud jinak. Byl jsem tlouštík, mastné vlasy…" ušklíbl se. Adam si vzpomínal na jednoho kluka, kterého šikanovali na každém kroku. On by se k ničemu takovému nesnížil, ale mohl to tehdy zastavit… Ale neudělal to. Je možné, že ta nenávist mohla začít už tehdy? Dost možná…

Tommy poznal tu chvíli, ve které si Adam vzpomněl. Jeho rysy ztuhly a oči se rozšířily hrůzou. Nerad na to období vzpomínal, ale on přeci chtěl, aby mu řekl o sobě. Nebo ne?

"V období závěrečných zkoušek mi zemřel táta a já potřeboval vypadnout. Nevím, co mě tehdy popadlo, ale poslal jsem si přihlášku na Oxford a oni mě vzali - dokonce na plné stipendium, díky mým známkám." Tehdy to považoval za zázrak. Mohl vypadnout ze států na tak dlouhou dobu. A hlavně daleko od své matky.

"Začal jsem žít jiný život, změnil se, vystudoval práva a vrátil se do státu. To je vše."

"Ty jsi studoval na Oxfordu? Takže to tu musíš znát jako své boty," konstatoval Adam.

"Oxford znám lépe jak své boty, ale je pravda, že i Londýn mi není cizí. Vlastně jsem se tady našel." Adam přikývl. Nedivil se. Tohle město mělo své kouzlo.

"No ale dost o mě, nemyslíš? Co ty?" vrátil mu otázku.

"Já? Já nemám až tak zajímavý život. Vystudoval jsem práva na Yale, žil jsem skvělý život. Pak jsem se jednou zamiloval a můj život byl vzhůru nohama. Byl jsem na stáži ve Finsku a tam potkal jednoho moc fajn kluka. Ze začátku to byla pohádka - dokonce se přestěhoval za mnou do Ameriky. Zasnoubili jsme se, ale šlo to do kytek. Celou dobu mu šlo jen o peníze, které by získal, kdyby se stal členem mé rodiny." Tommy se zastavil a opřel se o zábradlí. Podíval se na hladinu Temže a vydechl. Získával úplně jiný názor na Adama a to se mu vůbec nelíbilo. Dokonce cítil něco jako soucit. Tohle by opravdu nepřál nikomu.

"Někteří lidé jsou zkrátka vypočítaví hajzlové," okomentoval jeho zpověď. Adam se opíral vedle něj.

"To máš pravdu. Naštěstí jsem se z toho už dostal, hodně mi pomohla práce a vlastně i ty. Byl jsi soupeř na úrovni a stále ním jsi. Někdy dokážeš pěkně zavařit, to musím uznat. A s odstupem času… Sralo mě, jak jsi vyhrál ten případ pro bono, ale to jakým způsobem jsi to otočil… klobouk dolů." Adamovi se to přiznávalo těžce, ale měl jeho obdiv. Přeci jen s něčím takovým nepočítal ani v těch nejdivočejších představách.

"Není důvod skládat obdiv. Je to jen byznys. Nezáleží na tom, koho obhajujeme nebo zastupujeme, vždy jde jen o prachy. Přál bych si jednou mít vlastní kancelář a vybírat si své klienty podle mého úsudku. Teď to bohužel nejde. Samozřejmě existují světlé výjimky, ale těch je tak málo, že to ani nestojí za řeč. Vždy ti šéf jen přiklepne případ a jde mu jen o to, abys to vyhrál, protože pak má větší peněžní odměnu, a to přeci není správné. Asi jsem byl naivní, když jsem šel studovat práva." Adama ten jeho názor překvapil. Nikdy nad tím takhle nesmýšlel, ale měl pravdu.

"Co bys dělal, kdybys nešel studovat práva? Co byl tvůj sen?"

"Můj sen byl hrát na kytaru. Být součástí něčeho velkého. Dělat lidem radost… Jenže jsem věděl, že tohle mi nikdy neprojde u mě doma. Pak jsem uvažoval o medicíně. Víš… můj táta onemocněl rakovinou. Chtěl jsem pomáhat lidem, chtěl jsem, aby byl na mě pyšný, ale pak zemřel a můj život se obrátil vzhůru nohama. Šel jsem na práva, protože moje matka se sestrou se postarali o to, abych z tátova majetku neviděl ani cent. Nešlo mi o peníze, ale šlo mi o těch pár drobností, které skončily v krabicích v garáži… Proto jsem šel na práva. Chtěl jsem spravedlnost, byl jsem tak odhodlaný, že jsem ukončil vzdělání s červeným diplomem a pak jsem udělal něco, co už navždy pohřbilo mé rodinné vztahy." Tommy vykládal. Jeho hlas byl tak upřímný a klidný, což Adama překvapovalo. Být na jeho místě, nejspíše by pěnil vzteky. Měl podezření, že blonďák stejně potlačuje své pocity, protože přijít o otce, kterého nejspíše miloval a o celou rodinu… To by nenechalo chladného nikoho.

"Co jsi udělal, Tommy?" zeptal se ho opatrně.

"Hned jak to bylo možné, dal jsem svou matku i sestru k soudu. Nevysoudil jsem jen to, co jsem chtěl. Byla to sobeckost? Dost možná… Ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem mít něco hmotného, něco, co by mi připomínalo tátu. Nikdy jsem nepochopil, jak si mohl vzít člověka jako je moje matka, byli tak odlišní… Věčně se hádali, téměř nikdy se nedokázali na ničem shodnout. Ničilo mě to a nikdy si nepřestanu myslet, že za jeho nemoc může ona. Ale i přesto všechno ji mám stále rád. Paradox že? Ale stejně jsem je dal k soudu a tehdy mi musely dát i mou část dědictví. To bylo naposledy, co jsem je viděl. Jediné co vím je to, že má sestra se vdala a má holčičku. Je hrozné vědět, že někde ve státech máš neteř, kterou v životě neuvidíš." Tommy si promnul kořen nosu. Nevěděl, proč mu to všechno vykládá, ale potřeboval to někomu říct. A mezi nimi přeci panovala dohoda. Co se stane v Londýně, tak tu i zůstane.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Blonďáček si potřeboval urovnat své myšlenky a jeho společník to horko těžko vstřebával. Nechápal to. Nechápal, jak se někdo může takhle zachovat k vlastnímu synovi a opět mu to dokázalo, jak může být rád za svou rodinu.

"Udělal jsi správnou věc. Táta by na tebe byl pyšný, dokázal jsi toho tolik. A je jedno jestli jsi vystudoval práva nebo medicínu. Nevím, co jiného říct. Nedokážu to pochopit, protože jsem to nezažil. Ale mě by to nejspíše dorazilo. Byl bych vzteky bez sebe a nasranej na celej svět, tomu věř. Já jsem za osobní tragédii považoval, když se mí rodiče rozvedli. A přitom se v podstatě pro mě ani pro bráchu nic neměnilo. Možná jsme to měli ještě lepší… Dvoje narozeniny, dvoje Vánoce… A navíc rodiče zůstali přáteli doteď. Vždy jim šlo a stále jde o naše dobro a řekl bych, že spolu vycházejí lépe než kdykoliv jindy…" odmlčel se, aby se ujistil, že to Tommyho vůbec zajímá, ten ho pozorně poslouchal a věnoval mu veškerou svou pozornost.

"Když byli manželé, neměli na sebe čas. Táta je úspěšný podnikatel a máma uznávaná bytová designérka. Veškerý volný čas věnovali nám a i tak to někdy skřípalo. Když se rozvedli, vzduch byl najednou čistý. Mně to sice pár týdnů trvalo, než jsem to pochopil, ale udělali tu nejlepší věc, co mohli udělat nejen pro nás, ale hlavně pro sebe. Nikdy bych je ani bráchu za nic nevyměnil."

Tommy se na něj usmál a znovu se podíval na klidnou hladinu vody. Nevěděl, kolik času tu už strávili. Ale po dlouhé době se cítil tak nějak uvolněně a lehce. Nic ho netížilo…

"Někdy to, co vypadá jako nejhorší, je pro nás to nejlepší. To tak občas bývá," odmlčel se, "a co byl tvůj sen? Jestli to tedy není tajemství." I v něm se probudila zvědavost. Přeci jen on řekl Adamovi téměř všechno o sobě. Teď byla taky řada na něm.

"Já? Miloval jsem divadlo a zpěv. Dokonce jsem chodil do dramatického kroužku i sboru. Z kterého jsem následně odešel, protože jsem měl očividně jinou představu. Každopádně jsem si vždy představoval, jak se tím jednou budu živit. V tomto ohledu mi ale štěstí nepřálo. Vždy jsem věděl, že chci mít nějaké zadní vrátka, proto jsem si dal přihlášku na práva a na učitelství angličtiny a zpěvu. Dostal jsem se na obě vejšky, ale práva vyhrála a mě to neuvěřitelně chytlo. Proto jsem se ke zpěvu už nevrátil, ale hudbou žiju."

"Takže taky hudba," konstatoval blonďáček a Adam přikývl. Další věc, kterou měli společnou. Lásku k hudbě.

"Co vlastně posloucháš?" zeptal se tmavovlásek zvědavě, když se dali opět do pohybu.

"Tak různě. Miluji Metallicu, Queen… Poslouchám blues. Je toho hodně, ale co je moje největší láska je glam-rock." Adam na něj zůstal překvapeně hledět.

"Znáš film Sametová extáze?"

"Blázníš? To je moje životní modla," zasmál se blonďák té - pro něj - hloupé otázce.

"Nápodobně. Miluji ten film." Teď byl pro změnu překvapený on. Opravdu měli tolik společného? Nebo se mu to jen zdálo?

***

Na hotel došli až něco po druhé hodině v noci. Procházeli se po nočním Londýně a povídali si o všem a o ničem. Byli příjemně unavení, proto se rychle prostřídali v koupelně a společně ulehli do postele. Tommy si chtěl jít sice lehnout na ten mučicí nástroj v podobě pohovky, ale Adam ho přesvědčil o tom, že v posteli je dost místa. A blonďák se nenechal přemlouvat dlouho. Každý ulehl na jednu půlku a téměř okamžitě se propadli do slastné náruče spánku…

Dvanáctka je za námi. Jsem moc ráda, že vás povídka i po tak dlouhé době chytla. Chci vás upozornit, že nevím, jak to teď bude. Za týden odjíždím do Prahy a vracím se až ve čtvrtek. Každopádně mám po dlouhé době volný víkend, a proto bych měla stihnout dopsat třináctku a ještě před odjezdem ji vydat. Mám dost času na tom zamakat - možná se stihnou i kapily dvě, ale nic nechci slibovat. :D

Ráda bych znala opět váš názor, protože každou kapitolou mě zajímají víc a víc. Doufám, že se vám kapitola líbila. A jelikož jsem si zvykla každou kapitolu dávat otázku, tak nezůstaneme ani tentokrát pozadu...

Myslíte si, že se do sebe zamilují? A jestli ano, tak kdo dřív do koho?

S láskou vaše Eileen
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jerry Jerry | 23. října 2017 v 20:03 | Reagovat

Na tvou povídku jsem narazila náhodou.Potřebovala jsem něco na klidné večery a tohle je ono.Pěkně od začátku až po dvanáctou kapitolu a musim uznat píšeš úžasně procítěně,jen tak dál

2 Ellie Ellie | 23. října 2017 v 20:15 | Reagovat

To je hezký, jak si spolu náhle umí popovídat, když nestojí proti sobě u soudu. :-) Myslím, že zamilování, i když se jim do toho zprvu možná nebude úplně chtít, je jen otázka času.

3 Karin Karin | 23. října 2017 v 21:44 | Reagovat

Tommy to neměl lehké ale začínají si rozumět. :-D

4 Janimi Janimi | 31. října 2017 v 3:22 | Reagovat

Ach .....  tak sa otvorili jeden druhému
:-)   a prezradili čo im v minulosti ublížilo... a  tiež čo má kto z nich rád :-)  hmmm to už niečo znamená, ... poďme sa pozrieť  kam sa chlapci dostanú ďalej v začínajúcom  už vzťahu ;-)  :-P . Tlieskam... pekne napísané...čakám čo ďalej !!!! :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování