Million Reasons

8. listopadu 2017 v 20:30 | Eileen |  Jednorázové Adommy


Přináším vám kratičkou jednohubku, která nese název stejnojmenné písničky. Nevím, jak mě to napadlo. Zkrátka jsem psala dokud to nebylo napsáno. Někdy je lidská mysl nevyzpytatelná a ta má obzvlášť. Mám vás všechny ráda.
Vaše Eileen



Million Reasons



Vždycky jsme to byli jen my dva, zlato. Tak proč mi to děláš? Proč mi dáváš milión důvodů, abych odešel a už se nikdy nevracel? To už mě nemiluješ? To už je naše láska navěky pohřbena? Tak řekni mi proč… Proč mi tak moc ubližuješ? Proč se jen díváš, jak mé srdce krvácí? Mám strach, že jsme navěky ztraceni.

Žili jsme naši malou soukromou pohádku. Nevadilo mi to skrývání před světem, protože já jsem věděl, jak to je. Věděl jsem, jak moc se milujeme a to mi ke štěstí stačilo. Jenže doby se změnily. My se změnili… Dospěli jsme…

Vždy nás to k sobě přitahovalo. Pamatuji si to, jakoby to bylo teprve včera, kdy jsem tě poprvé uviděl. Bylo to na konkurzu, pamatuješ? Tehdy jsem se stal součástí něčeho velkého a já na to vzpomínám do dnešního dne. Zamiloval jsem se do tebe už tenkrát, ale připustil si to až o několik let později.

Bál jsem se ti to před třemi lety říct, ale nakonec k tomu napomohla souhra náhod a alkohol. A my najednou byli spolu. Zažíval jsem nejlepší chvíle svého života, i když to téměř nikdo nevěděl. Nevadilo mi to, protože jsem měl tebe. A věděl jsem, že se vždy vrátíš a uvězníš mě ve své mužné náruči, která mi dávala pocit absolutního bezpečí a lásky…

Tak to prosím pochop… Nechci milión důvodů, abych zůstal. Stačil by mi jeden jediný. Ten jeden, který by mne přesvědčil. Ale mám strach, že takový už nenajdeme. Mám strach z našeho konce, protože já už bez tebe žít nedokážu. Už je příliš pozdě, abych to dokázal.

"Tommy, pojď prosím se mnou." Žádáš mě o něco, co bych mohl odmítnout, protože… Protože my dva jsme si již tak vzdálení. Ale i přesto tě stále miluji. Miluji tě, jako se den střídá s nocí, jako Julie milovala svého Romea. Jenže ty to nevnímáš. Posledních několik týdnů je zvláštních. Vytrácíš se z domu, svádíš to na tvorbu nové hudby, ale já ti nevěřím. Vždy ses mi s ní chlubil, a to jsme nemuseli být spolu. Tak proč mi lžeš? Bojíš se mi přiznat? Máš někoho nového? Někoho, kdo tě tak moc okouzlil? Nedivil bych se, jen tě prosím o pravdu. Možná mi ji chceš říct… Možná nastává ta chvíle, kdy se navěky rozdělíme…

Vnímám, jak vstávám. Vím, že mě chytáš za ruku a jdeš se mnou na pláž. Nevím, proč si musíme hrát na zamilovaný pár, když moc dobře vím, že něco skrýváš. Nejsem na to zvyklý, Adame. Vždy jsi se mnou jednal narovinu, tak proč to musíš měnit?

Vím, možná jsem mírně přecitlivělý. Ale nedokážu toho unést tolik. Vždy, když se vrátíš z neznáma, obejmeš mě, políbíš a vyslovíš ty dvě slůvka. Ale proč mám pocit, že to je jen rutina? Rutina, na kterou sis zkrátka za ty tři roky zvykl? Povzdechnu si a jdu s tebou.

Slunce ukončuje svou denní pouť, začíná se propadat do moře. Jindy by mě ten pohled okouzlil, byla by to naše romantická procházka, ale já měl v sobě zmatek…

Před námi se rozprostřela mýtinka. Mýtinka plná zapálených svíček a svítících lampiónků. A té nádheře dominoval prostřený stůl. Nechápal jsem to. Pustil jsi mou ruku a šel blíž k tomu stolu. Všiml jsem si, jak jsi vytáhl svůj telefon a napojil na přenosný repráček, z kterého se v momentě začala linout mně neznámá hudba. Co to všechno mělo znamenat? Stál jsem na okraji té nádhery a sledoval tě, jak jdeš zpátky ke mně.

Začal jsi zpívat. Zpívat o nás dvou. Z tvých úst se linuly slova plná lásky a já v duchu začal přemýšlet, jak jsem mohl být takový blbec a nevěřit ti. Všechno mi najednou začalo dávat smysl. Chystal jsi pro mě překvapení. Složil jsi pro mě něco, co bych dokázal poslouchat od rána do večera. Něco, co by se mi nikdy neohrálo…

Přišel jsi až ke mně, chytl mě za ruce a díval ses mi do očí. Tvůj hlas se rozléhal po písečné pláži a vlny si ho odnášely pryč. A po mém těle se rozběhla husí kůže v momentě, kdy jsi předvedl své fenomenální výšky. Byl jsem hypnotizován tvým pohledem, který jsi nepřerušil ani na chvilku. A když jsi dozpíval… Poklekl jsi na jedno koleno…

"Prokážeš mi tu čest a staneš se mým mužem?" Jedna jediná otázka a mé srdce se na chvilku zastavilo. Klečel jsi přede mnou a držel jsi krabičku s prstýnkem…

Nedal jsi mi jeden důvod, který by mě donutil zůstat. Dal jsi mi jich milión…

Víte, že čas od času napíšu povídku podobné formy a dneska se to opět stalo. To je tak, když má člověk zase náladu na nic, ale i přesto chce něco s dobrým koncem. Proto doufám, že se vám tato jednorázovka líbila...
Budu - tak jako vždy - ráda za vaše komentáře...
S láskou vaše Eileen
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 8. listopadu 2017 v 20:47 | Reagovat

S náladou na nic nejsi dneska jediná, ale tahle věc je prostě strašně dojemná. A navíc mám z toho takový pocit, že i když člověku přijde, že všechno jde do háje, může to ještě dopadnout dobře. :-)

2 Karin Karin | 9. listopadu 2017 v 20:53 | Reagovat

Krásna povídka.*************** :-)

3 monika monika | E-mail | 12. listopadu 2017 v 2:55 | Reagovat

moc krásné,boží doslova, díky:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování