I fight for you 1/2

5. prosince 2017 v 16:39 | Eileen |  Jednorázové Adommy

4 831 slov, téměř 11 stran A4... Přesně tolik má nová jednorázová povídka. Pravděpodobně se jedná o nejdelší jednorázovku, kterou jsem kdy napsala - v rámci adommy určitě. A o čem vlastně bude? O jednom velkém boji... Jakém? To pochopíte... Přeji vám příjemné čtení...
S láskou Eileen

PS: Rozděleno do dvou článků, jelikož i blog má svou kapacitu na článek, což jsem doposud netušila...


If fight for you


20. prosince 2017

Letadlo bez problémů a téměř na čas přistálo na mezinárodním letišti v LA a jeden z cestujících se musel sám pro sebe usmát. Adam byl opravdu šťastný. Po dvou měsících byl opět doma. Ne že by si stěžoval na dobu strávenou mimo svou domovinu. Měl za sebou neuvěřitelné turné s Queen po Evropě a samozřejmě i po Spojeném království, ale celou tu dobu mu chyběl jeho blonďáček. Dva měsíce byly dlouhá doba, a proto byl rád, že další koncert bude až 17. února v Aucklandu. Ze začátku byl proti, aby to tak rozkouskovali, ale nakonec byl přeci jen rád. Zaprvé si odpočine a zadruhé bude brzy s ním…

O nějakou chvíli později konečně vyšel z letištní haly, táhl za sebou jeden kufr, ty další přiletí buď později, nebo je měl zkrátka v Londýně, protože nemělo cenu tahat všechno do LA najednou. Porozhlédl se a znovu se usmál. Všude dobře, doma nejlíp, prolétlo mu hlavou a on se vydal na předem dohodnuté místo. Přeci jen už pro něj někdo z jeho blízkých jezdil několik let a tak za tu dobu určil jeden pevný bod a toho se každý držel.

Zaradoval se, když spatřil tolik známé auto a připadal si jako pubertální školačka, jelikož si dokonce povyskočil. Rovnou zamířil ke kufru auta, kam dal své zavazadlo i baťoh a už otvíral dveře na místo spolujezdce, kde ho čekal malý šok. Za volantem totiž neseděl jeho přítel, ale nejlepší kamarád.

"Terranci?" překvapeně se na něj podíval.

"Ahoj Adame, taky tě rád vidím," utrousil. Snažil se být vtipný, ale byla na něm vidět únava - kruhy pod očima, popraskané rty…

"No ahoj, promiň, viděl jsem Tommyho auto, myslel jsem, že je to on," omlouval se hned.

"Jo… On mi ho půjčil, to moje je v servisu, však to znáš. Navíc Tommy si půjčil tvoje, takže jsme to elegantně vyřešili. Musel si něco vyřídit," zívl si a nastartoval. Terrance byl značně nervózní. Přeci jen měl strach z následujících několika desítek minut a nevěděl, jak se chovat. Ty dva měsíce v LA si přeci jen všichni prošli peklem na zemi - dokonce byl rád za Adamovo turné v Evropě. S ním za zády by to možná bylo mnohem horší…

"Byl jsi v noci na tahu, že jsi tak utahanej?" rýpl si Adam a Terrance se na něj jen krátce podíval a dál se věnoval řízení. Rozhodl se, že pro jistotu zbytek cesty promlčí. Už tak mu lhal a on lhaní nesnášel.

Zpěvák cítil lehký zmatek. Jeho nejlepší kámoš sršel vždy energií, vtipkoval a vyptával se, ale tentokrát ne. Dokonce začal mít i ten svíravý pocit kolem svého žaludku. Jakoby se něco stalo… Naštěstí netrvalo dlouho a Terrance už zajížděl do garáže. Adam jedním okem zjistil, že jeho auto je na svém místě, a proto se okamžitě hnal nahoru, ignorujíc Terrance, který za ním něco křičel.

Adam vešel do domu, kde to zářilo čistotou. Dokonce měl pocit, že tu není ani smítko prachu, což moc nechápal. Samozřejmě nikdy tu neměl nepořádek, ale tohle mu na první pohled připadalo jako sterilní místo. I když střídmá vánoční výzdoba ten dojem kazila. Zavrtěl nechápavě hlavou a zamířil do obývací části, kde očekával přítomnost svého přítele. Jak se jen mýlil…

"Adame, zlato… tak ráda tě vidím," promluvila jeho máma jen, co se objevil ve dveřích. Tmavovlásek vytřeštil své oči a zíral na ni jak na svatý obrázek. Přeci jen ji tady nečekal. Dnešní den začal považovat za velice zvláštní. Nejdříve Terrance, teď jeho máma… A oba vypadali tak unaveně.

"Ma-mami?" vykoktal překvapeně a v ten moment se ocitl v její náruči. Objetí jí samozřejmě opětoval, ale velmi rychle si všiml, že mámino tělo se otřásá potlačovanými vzlyky a v ten moment si byl naprosto jistý, že se něco děje…

"Mami, co se stalo?" Už nedokázal skrývat paniku ve svém hlase. Něco mu na té absurdní situaci nesedělo… Odtáhl ji na úroveň svých paží a podíval se jí do očí, což netrvalo dlouho, jelikož Leila uhnula pohledem.

"Adame, posaď se prosím," požádala ho nakonec, "musíme si promluvit, jen prosím nehysterči."

"Já nemám vyšilovat? Děsíš mě! Kde je vlastně Tommy?!" Nesnášel tu větu. Přeci jen už si byl víceméně jistý, že se tu za dobu jeho nepřítomnosti něco stalo a začínal být z toho nesvůj.

"Sakra, Adame, sedni si!" Tentokrát i Leila zvýšila svůj hlas, což naštěstí zabralo. Žena se unaveně koukla na příchozího Terrance a usadila se na pohovku vedle svého syna. Jak tuhle situaci nesnášela…

"Tommy pro tebe nemohl přijet, jelikož už několik týdnů chodí na chemoterapie." Rozhodla se jednat přímě. Věděla, že nemá cenu mu mazat med kolem pusy, to by se k tomu možná nedostala nikdy a znala Adama. Její syn byl jako ona, preferoval přímé jednání.

Zpěvák na ně chvilku hleděl jak na blázny. Jeho blonďáček a chemoterapie? Vždyť byl zdravý jako rybička a určitě by mu to řekl… Takové vtípky od nich nečekal, bylo to pod úroveň všech, protože o této nemoci se nevtipkovalo…

"To je fakt blbej vtip," zareagoval a přelétl pohledem ze své mámy na Terrance, jenže ani on se nesmál. Stál opřený o jeden ozdobný sloup a hleděl do země.

"Děláte si ze mě prdel?" pozvedl obočí, stále si to nepřipouštěl. Považoval to za hodně špatný pokus o rádoby divadlo nebo se možná za chvilku vzbudí a zjistí, že je stále v letadle… Jenže realita byla krutá. Jeho máma ho vzala za ruku a podívala se do jeho modrých očí, tak moc vyděšených…

"Adame…" povzdechla si Leila a vzápětí pokračovala, "Tommy nechtěl, abys to věděl. Dozvěděl se o své rakovině těsně před tvým odletem a nepřál si, abys zrušil turné jen kvůli němu. Jakmile tvé letadlo vzlétlo, odvezla jsem ho do nemocnice, kde podstoupil operaci. Doktoři mu vzali část plic a celý nádor vyoperovali. Naštěstí se to podchytlo na samotném začátku. Po pěti týdnech nastoupil na chemoterapie a na ty teď chodí každý týden. Včera byl na další, proto nemohl pro tebe přijet. Nesnáší je příliš dobře…"

"Kde je?" přerušil svou matku, na kterou začínal mít vztek. Vlastně na všechny začínal mít vztek.

"Spí, je poslední dobou hodně unavený," vstoupil do rozhovoru Terrance, který do této chvíle dělal, že tam ani není.

"To jste mi to dva měsíce tajili? Dva měsíce!" začal zvyšovat hlas, "co kdyby umřel? Co byste mi řekli pak, hm?!" Teď už křičel. Slzy mu klouzaly po tvářích.

"Nepřeháněj! Starali jsme se o něj a opravdu si to nepřál. Díky tomu, že se na to přišlo v prvním stádiu, tak jsou šance opravdu veliké i na to, že to jsou plíce…"

"Měli jste mi to napsat, nebo zavolat! Okamžitě bych přiletěl…"

"A co turné? Zrušil bys ho? Přesně tohle Tommy nechtěl, Adame! Respektovali jsme jeho přání a rozhodli se tu být pro něj," skočil mu do řeči Terrance. Adam si setřel své slzy, zavrtěl hlavou a beze slova chtěl odejít do horního patra, ale byl přerušený opět svou mámou.

"Adame, možná jsi na nás teď naštvaný, ale jsi opravdu zdravý? Tommyho imunita je téměř zruinovaná a měl by se vyhnout veškerým nemocem…"

"Samozřejmě jsem! Nejsem blbej, vím, co je to za svinstvo," osočil se na ni a opravdu už se vydal po schodech nahoru. Cítil se… Ani nevěděl jak. Byla to směsice strachu o svého blízkého, zlosti… dokonce se cítil i zrazen. Znal svého blonďáčka, věděl, že by nechtěl, aby cokoliv rušil, ale ti dva dole měli mít rozum. Měli mu to dát vědět, takhle ho zradili. O rakovině něco věděl a taky si byl moc dobře vědom, že nejeden člověk na ni umřel… Zaklel a zastavil se před dveřmi do ložnice. Třikrát se nadechl a vydechl, než sesbíral odvahu a vkročil dovnitř.

Nic ho nemohlo připravit na to, co přišlo. Jeho drobný přítel spal v nadýchaných bílých peřinách, téměř se v nich ztrácel. Už na první pohled Adam věděl, že je šíleně pohublý, blonďaté vlasy, které na něm tak miloval, byly pryč… Povzdechl si a opatrně přešel k posteli, na kterou se následně usadil. Seděl na své půlce a ještě na kraji, jakoby se bál, že mu svou přítomností nějak ublíží. Před očima se mu přehrával celý jejich společný život. Od prvního setkání až po tuto chvíli. Plakal. Nedokázal zadržet slzy, jakoby až teď mu všechno došlo. Jeho přítel měl tu zákeřnou svini. Podle slov své matky mu přišli na rakovinu plic…

"A-adame," zachraptěl známý hlas a oslovený na něj okamžitě upřel svou pozornost. Ignoroval slzy, ignoroval únavu, která se ho zmocňovala. Potřeboval tam být. Potřeboval být s Tommym. Všiml si vody na nočním stolku a hned mu dal napít. Hleděl na něj, neschopen jediného slovo.

"Lásko… Neboj se, bude to v pořádku. Slibuji ti to," promluvil, když se napil, "už jen šest chemoterapií a náš život se vrátí do starých kolejích. Nepřestávám bojovat, bojuji pro tebe," vydechl. Drobnějšího z dvojice děsilo to mlčení víc než cokoliv jiného. Celé dva měsíce uvažoval o tom, jestli udělal dobře, když mu nic neřekl a vždy došel stejného názoru… Udělal, ale teď poprvé pochyboval o svých rozhodnutí…

"Miluji tě, Tommy. Nedokážu se na tebe zlobit. Na tebe ne…" promluvil po pár minutách absolutního mlčení.

"Nemáš důvod se zlobit ani na Leilu a Terrance. Chtěli ti zavolat, ale já jim vyhrožoval. Řekl jsem jim spoustu škaredých slov, Adame. Vyhrožoval jsem dokonce tím, že se nepůjdu léčit, proto ti nedali vědět," vydechl a jemně sevřel jeho ruku. Nechtěl, aby se hádali…

"Hlupáčku," povzdechl si, "jak ti je?"

"Dnes už je to lepší, den po je vždy lepší, i když jsem unavený, ale aspoň už nezvracím."

"Budu se o tebe starat jako o krále, budu tu pro tebe, lásko. Mrzí mě, že jsem tu nebyl. Měl jsem ti být oporou a místo toho jsem si zpíval daleko za oceánem."

"A přesně tímhle jsi mi pomohl, Adame. Vidět tě šťastného mě neuvěřitelně hnalo dopředu. Miluji tě." Natáhl se pro lehký polibek. Měl ho konečně doma…

24. prosince 2017

Trvalo čtyři dny, než se dokázal srovnat s tou nečekanou zprávou. Čtyři dny, které strávil v přítomnosti Tommyho. Nejdříve se samozřejmě omluvil své mámě a nejlepšímu příteli, protože na ně vyjel neprávem - jak se dozvěděl. Tommy mu vykládal, jak se o něj starali, kolik nocí probděli a byli mu oporou. Adam mohl být šťastný. Šťastný za své přátele a především rodinu.

"Adame?" promluvil jeho přítel. Právě se nacházeli v obývacím pokoji u televize a měli takovou štědrodenní pohodu. Zpěvák seděl na pohovce, pohodlně opřený o polštáře, to Tommy ležel a hlavou spočíval v tmavovláskově klíně. Nebýt šátku na jeho hlavě, každý by řekl, že se jedná jen o vánoční pohodu. Tak šlo o mnohem víc. Šlo o vztah dvou lidí, dvou zamilovaných lidí…

"Copak Glitterbaby?"

"Chci ti něco dát… Jen prosím, přečti si to v ložnici… Ta obálka je v zásuvce mého nočního stolku."

"Mám jít teď?" zeptal se zpěvák a dočkal se jen souhlasného přikývnutí.

Opatrně podložil Tommymu hlavu polštáři, vstal a vydal se do jejich ložnice, kde se usadil pohodlně na postel a vytáhl z šuplíku sněhově bílou obálku, z které vytáhl přeložený list papíru.

Drahý Adame,

ani nevíš, jak těžké je psát tyto řádky, ale musím ti je napsat. Nikdy totiž člověk neví, co se může stát, a já bych si vyčítal, kdybych se s tebou nemohl aspoň tímto způsobem rozloučit, i když by mi to vlastně nejspíš bylo jedno, pokud ovšem neexistuje nějaký posmrtný život.

Víš, jak jsem onemocněl před tvým odjezdem? Opravdu jsem si myslel, že jde jen o nějakou malichernost. Bohužel nejde… Zjistili mi nádor na plicích. Nemalobuněčný karcinom, prý je to ta lepší varianta, ale já tomu nerozumím, nejsem doktor a ta jejich mluva je pro mě jako španělská vesnice.

Byl jsem rozhodnut ti to neříct a věř, že to bylo to nejtěžší v mém dosavadním životě. Připadal jsem si trapně, když jsi kolem mě lítal, vařil čaje a cpal do mě vitamíny a přitom jsem věděl, jak je tvá snaha zbytečná. Přitom jsem si byl jistý, že musím mlčet, protože tě znám. Byl bys ochotný zrušit celé tour a bylo by ti jedno, kolik peněz bys tím ztratil a hlavně zaplatil. To jsem nemohl a ani nechtěl riskovat. Zaprvé vím, jak moc tě dělá koncertování šťastným a zadruhé jsem nechtěl, abys byl u toho nejhoršího…

Zítra mě čeká operace. Tak moc se bojím jako snad nikdy v životě. Vím, že mě budou operovat specialisti, ale i tak… Mají mi vzít malou část plic - údajně bych měl být rád, jelikož mi vezmou celý nádor a tím se moje šance na přežití zněkolikanásobí, ale stejně… Když si představím všechny ty rizika…

Snažím se do paměti vtisknout všechny naše vzpomínky. Všechny naše polibky, naše vyznání lásky a lituji, že jsem ti tu lásku nevyznával častěji. Opravdu mám strach, lásko. Bojím se, že už tě nikdy neuvidím, nikdy se nestulím v tvé náruči a nejvíce bolí představa, že bys tu trpěl. Chci bojovat pro tebe a věř, že se nevzdám. Kdyby to náhodou zítra nevyšlo… Věř, že jsem tě miloval do posledního výdechu.

Dal jsi mi to nejhezčí v celém mém životě - sebe. Zpočátku jsem tomu nevěřil, ale jak čas plynul, přestal jsem pochybovat. A nikdy v životě jsem nelitoval. Vypadalo to vždy všelijak, občas jsme se hádali, ale nerozdělilo nás nic. Proto mě děsí, že by nás mohla rozdělit má nemoc.

Prosím tě o jedno, můj babyboy. Bojuj pro lepší zítřky a žij. Žij pro mě. Možná jsou mé obavy zbytečné a já ti tento dopis dal přečíst jen z malichernosti, ale taky jsou to dost možná mé poslední řádky. Možná tě to teď bolí a trhá srdce, ale ty musíš žít. Slib mi to, lásko. Slib mi, že tvůj život se časem vrátí do starých kolejích a ty budeš dál dělat svou práci. Vždy jsem tě miloval, miluji a milovat budu. Ať už jsem mezi živými nebo ne.

S láskou tvůj Tommy

Zpěvák držel v ruce list papíru, ruka se mu třásla a slzy tekly proudem. Nevěděl, že je pozorován, dokud ho ze zadu neobjaly dvě tenké ruce. Roztřeseně se nadechl a vydechl, trhalo mu srdce číst ty řádky, které měly být - v případě komplikací - ty poslední. Byl tak neskutečně rád, že to zvládl. Nedovedl - a ani nechtěl - si představit, jaké by to bylo, kdyby o něj opravdu přišel. Jeho svět by se zhroutil jako domeček z karet.

"Neplakej, lásko," vydechl Tommy a zabořil mu nos do jeho vlasů. Menší z dvojice klečel na posteli, ze zadu objímal svého dokonalého přítele. Setrvaly tak několik minut, než se Tommy ocitl v Adamově klíně. Líbali se, jakoby to mělo být naposledy. I přesto v tom nebyla žádná divokost, jen něha a veškerá láska, která mezi nimi byla.

Adam ho jemně položil do nadýchaných peřin a opět začal líbat ty sladké rty. Hladil ho po celém těle. Počínal si s naprostou opatrností a láskou. Nikdy nezažili něžnější milování jako právě tohle. Jejich pouto mezi nimi bylo ještě silnější…

29. prosince 2017

"Mami, co tu děláš?" zeptal se své mámy, když ji objevil v kuchyni, jak dělá snídani.

"Tommy má dnes chemoterapii, nelíbilo se mi, že mu ji posunuli o tolik dní, ale to víš svátky," zamručela Leila Lambertová, když zalívala čaj.

"Ano já vím, ale myslel jsem, že pojedu s Tommym já," zamračil se.

"Samozřejmě, že pojedeš ty, synu," odmlčela se, "ale zapomněla jsem ti říct, co obnáší péče. Tak jsem přijela, udělala snídani a vše ti řeknu."

Adam se poškrábal ve vlasech, protože v tomhle měla pravdu. Nejspíše by byl bezbranný a dost možná s sebou sekl vedle Tommyho. Jeho máma myslela opravdu na všechno, proto si s ní sedl ke stolu a byl rád, že jeho kotě ještě spí.

"Tommy je v rámci možností přijímá dobře. Nejhorší je samozřejmě ten den, kdy prodělá léčbu. Zvrací, vadí mu snad všechny pachy a dostat do něj jídlo je nadlidský úkol. Musí hodně pít, to myslím opravdu vážně a taky do něj musíš nacpat nějaké jídlo. Nesmí to být nic aromatického a Tommy si zvykl na různé ovoce, objevila jsem i jedny sušenky, ty jsou ve velké zásobě v horní poličce u cereálií, a po troškách rýži nebo těstoviny s kuřecím masem, ale to jen když si řekne. Zatím se to stalo jen dvakrát, takže spíš to ovoce, sušenky a sní i jogurt." Adam jen přikyvoval a vše si zapisoval do své paměti.

"Taky se nám osvědčilo, když jí v dobře vyvětrané místnosti, a to jídlo zkrátka necítí. Pití by mělo být zásadně studené, ne ledové, na to si dej pozor. Takže mu klidně můžeš uvařit jeho oblíbený čaj, ale nechej ho vždy vychladit. Já už pro dnešek uvařila," kývla k lince, na které byla velká konvice s čajem.

"Mami, co mám dělat, když bude zvracet?"

"Adame, v tu chvíli mu můžeš být jen oporou a doufat, že to brzy skončí," povzdechla si beznadějně, "druhý den už je téměř obyčejný. Ze začátku zvracel a odpoledne se mu ulevilo, ale teď už to tak není. Je jen hodně unavený, takže polehává, začíná jíst normální jídla a je mu fajn."

"Dobře, maminko, moc děkuji." Byl vděčný, opravdu nevěděl, co by dělal. Tyhle rady mu rozhodně hodně pomohly…




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 6. prosince 2017 v 21:55 | Reagovat

Bulim jen doufám že to dobře skonči. O_O  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování