I fight for you 2/2

5. prosince 2017 v 16:44 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Druhá část... :)




31. prosince 2017 - 1. Ledna 2018

Ráno se probudil schoulený u Adama. Byla mu neuvěřitelná zima, dokonce i mírně drkotal zuby. Přitiskl se k víc k tomu teplu a vydechl, když se kolem něj omotaly svalnaté ruce a koukly na něj rozespalé oči. Sklopil pohled… Začínal se nenávidět.

"Děje se něco?" zeptal se starostlivě.

"Jen mi je zima," špitl tiše. Adam ihned vstal a donesl Tommyho teplý svetr, do kterého ho ihned oblékl a zakryl nejen jeho dekou, ale také tou svou.

"Skočím ti udělat čaj a nachystám snídani," pohladil ho po tváři, oblékl si župan a zamířil do kuchyně.

"Adame, jestli chceš, běž se dnes klidně bavit," pousmál se na něj povzbudivě, když mu přinesl čaj a snídani. Už mu bylo teplo, za což byl rád, ale nechtěl držet doma svého přítele. Přeci jen Adam miloval večírky a ty silvestrovské především.

"Já ti to neřekl?" koukl na něj udiveně a sedl si k němu na postel, aby mu mohl poupravit peřinu.

"Co jsi mi měl říct?"

"No párty bude u nás, nebude tak velká jako minulý rok, ale pozval jsem pár našich přátel. Když budeš unavený, můžeš jít kdykoliv do postele. Pokud ti to ovšem nevadí," vychrlil to na něj.

"Zaprvé je to tvůj dům, takže si tu můžeš dělat, co sám uznáš za vhodné. Zadruhé mi to stejně nevadí, ale jak zvládneš vše nachystat? A zatřetí já dolů asi nepůjdu, vypadám jak příšerka," zareagoval. Udělalo mu to radost, dokonce se i cítil na posezení s přáteli, ale měl neuvěřitelný mindrák z toho, jak vypadal.

"Zaprvé co je moje, je i tvoje, o tom už jsme se bavili. Zadruhé máme i kamarády, kteří se o to všechno postarají a zatřetí… Dnes přijde i Sutan, výjimečně nemá žádnou show a je ve městě, takže přijede o něco dřív a postará se o nás oba, lásko."

***

Stál před zrcadlem, a i když nikdy tohle příliš neřešil, dnes se na sebe nemohl vynadívat. Suty to nepřeháněl. Jen make-up na odstranění nedostatků, které zapříčinila léčba a lehké zvýraznění očí a rtů. Nemohl si stěžovat. Kdyby nebylo šátku na jeho holé hlavě, nikdo by neřekl, že trpí takovou nemocí. Dokonce si dnes oblékl i své oblíbené černé kalhoty a nové tričko s košilí, aby udělal radost Adamovi, jelikož mu to přivezl z Evropy.

"Lásko, je čas jít přivítat naše hosty," pobídl ho Adam a usmál se na něj. Byl rád, že je jeho blonďáčkovi líp. Samozřejmě momentálně blonďaté prameny chyběly, ale stále o něm tak smýšlel a věřil, že za pár měsíců už bude mít zase své pověstné vlásky zpátky.

Vzal ho za ruku a zavedl ho dolů, kde se to proměnilo v naprostý ráj. Balónky, lampiónky, stoly prohýbající se pod náporem jídla a pití. Venku to vypadalo dost podobně. A Tommy nechápal, kdy a jak se to stihlo…

Tommy byl nadšený. Cítil se po dlouhé době naprosto dokonale, ranní nevolnost jako by byla zapomenutá. Bavil se s přáteli, které dlouho neviděl a byl rád, když se nikdo nevyptával na jeho zdravotní stav. Samozřejmě měl podezření, že za to mohl Adam, ale nemohl si stěžovat. Zpočátku s ním každý sice mluvil opatrně, ale pak se to zlomilo…

Půlnoc se blížila, pár hostů drželo už v rukách lahve šampaňského, aby ho s odbitím půlnoci mohly bouchnout a rozlévat k přípitku. Všichni se nacházeli venku, protože byl v plánu i ohňostroj a navíc to mělo větší kouzlo. Hudba byla ztišená na minimum. Zbývalo posledních dvacet vteřin do začátku roku 2018. Tommy stál vedle Adama, který měl kolem jeho ramen položenou lehce ruku.

Deset, devět, osm…

"Ať je rok 2018 lepší než ten předešlý," začal Adam.

Sedm, šest, pět…

"A plný naší lásky a zdraví," doplnil ho Tommy.

Čtyři, tři, dva, jedna…

"Šťastný nový rok!" ozývalo se všude kolem nich, ohňostroj rozzářil oblohu, ale bylo jim to jedno. Líbali se, protože jak na Nový rok, tak po celý rok…

18. ledna 2018

"Já už nemůžu," vydechl zničeně. Měl pocit, jako by v něm nezůstalo nic dobrého. Měl za sebou předposlední chemoterapii a myslel si, že už víc nesnese. Dvě poslední byly ty nejsilnější, bylo to tak naplánované a on po té první velké zapomněl na veškerou bolest doprovázející ty malé, jelikož ty mu připadaly jako procházka růžovou zahradou.

"No tak, lásko, bojuj prosím," zašeptal zničeně Adam. Už nevěděl, jak mu má pomoci. Tommy stále zvracel a nic nepomáhalo. Nedokázal do něj dostat žádné jídlo, a když už, tak ho vzápětí vyzvracel. Držel ho ve své náruči a po zádech mu kreslil uklidňující kroužky. Bylo to snad poprvé, kdy se i Adam cítil na dně. Stále se před ním držel, byl mu oporou, ale dnes byl zlomový den.

"Bolí mě celý člověk…" vydechl a víc se k němu schoulil. Jeho tělo se třáslo v křečích, by bílý jak stěna a stále drkotal zuby, jaká mu byla zima.

"Já vím, Glitterbaby, já vím…" odmlčel se, "zkus se prospat, tvé tělo si potřebuje odpočinout."

"Nechci, abys odešel pryč," zakňučel slabší z dvojice a Adam se musel chtě nechtě usmát, i když k veselému úsměvu to mělo daleko.

"Nikam nejdu, jsem tu s tebou." Ujistil ho a upravil mu deku, Byl rozhodnutý ho držet klidně celý den a celou noc, jen aby byl jeho přítel v pořádku…

25. ledna 2018

"Dneska poslední…" zkonstatoval Adam, když pomáhal svému příteli do auta. Ten se jen smutně usmál. Byl samozřejmě rád, ale i tak ho čeká ještě pár hodin hrůzy. Nesnášel to sterilní prostředí místní kliniky, a i když byl veškerý personál miliónový, raději by byl někde jinde. Na druhou stranu jeho malá dušička v něm skákala radostí. Dostanou do jeho těla poslední dávku chemie a pak už bude moci zase žít…

"Neboj se, lásko, budu tam s tebou," ujistil ho zpěvák, když sedl na místo řidiče.

"Já vím, jen to už chci mít za sebou," zakňučel.

"Budeš a pak už bude všechno tak, jak má být. Budeme zase chvilku cestovat, co říkáš? Pojedeme třeba na Havaj, tam to máš rád," pohladil ho, než vyjel.

"Slibuješ?" špitl a podíval se na něj.

"Ano slibuji, Tommy. Stejně tak ti slibuji, že tě budu milovat do konce života." Tommy musel rychle zamrkat, aby zahnal slzy, které se mu tlačily do očí. Musel být silný, nechtěl už plakat… Slz bylo dost. Měl by se začít radovat. Měl vedle sebe toho nejúžasnějšího chlapa a k němu jako bonus náhradní rodinu a přátele.

29. ledna 2018

"Tommy, můžeme tu oslavu zrušit," navrhl při jejich společném obědě v jedné z oblíbených restaurací, kam chodili už několik let. Adam měl dnes narozeniny a jeho přítel dělal všechno pro to, aby na ten den v životě nezapomněl. Ráno ho probudil nejen snídaní do postele, ale také něžným milováním. Následně mu oznámil svůj plán o obědě a zmínil se o chystané oslavě narozenin v clubu, kde měli být všichni jeho přátelé.

"To ať tě ani nenapadne, Lamberte. Poslední chemoterapii jsem měl před čtyřmi dny, je mi fajn. Jsem odpočatý a rozhodnutý tam jít, plánovali jsme to s Terrancem měsíc dopředu, tak mě neser a jez."

Adam na něj zůstal vyjeveně zírat. Bylo to poprvé, co se Tommyho povaha opět projevila. Po těch týdnech léčení a těžkých chvílích v to už ani nedoufal…

11. února 2018

"Opravdu tam nemám jet s tebou?" zeptal se.

"Ne. Jedu jen na vyšetření, lásko," pousmál se na něj. Bylo defakto po všem. Poslední chemoterapii měl před čtrnácti dny. Od té doby se toho mnoho změnilo. Konečně se jejich život vracel do starých kolejích. Tommy začínal znovu pomalu hrát na kytaru, každým den chodili na procházky a každá další byla delší a delší. Dokonce doktoři to všechno považovali za malý zázrak, i když neměli vyhráno. Dalších pět let bude rozhodujících, a jestli se ta svině nevrátí, mohl se Tommy považovat za vyléčeného.

"Dobře… Myslíš, že mě ještě stihneš?"

"To nevím lásko… Přeci jen tam občas čekáš opravdu dlouho. Budu se snažit, ale nic neslibuji. Ale neboj, nebudeme dlouho odloučeni a hned, jak přiletíš, tak mi zavoláš." Pohladil ho po tváři a tmavovlásek se pousmál. Přeci jen se rozloučili dostatečně v noci a jeho přítel měl pravdu. Za pár dní bude zase doma…

Seděl v soukromém letadle a musel se pousmát. Byl vděčný Rogerovi i Brianovi. Jen díky nim mohl letět až dnes a být o chvilku déle s Tommym. Věděl, že vypravit soukromé letadlo nebylo levnou záležitostí a nejspíš bude děkovat jak jednomu tak druhému minimálně po dobu celé třetí části turné, ale bylo mu to jedno.

"Dobrý den, prosím vás, máte tu volno? Rád bych letěl taky," promluvil nad ním sametový hlas a on si na malý moment myslel, že blouzní. Jeho zrak vystřelil vzhůru a opravdu… Opravdu nad ním stál Tommy. Úsměv od ucha k uchu, pověstné jiskřičky v očích…

"C-co t-tu d-děláš?" vykoktal překvapeně.

"No volal mi Brian, jestli bych náhodou nechtěl letět taky, že by to předal na vyřízení tomu vašemu týmu, co tohle všechno zařizuje, a já souhlasil." Pokrčil rameny, jakoby se nechumelilo.

"A co tvoje vyšetření?"

"Žádné dneska nebylo, byl jsem včera, když jsi do města se svou mámou, to byla taky zástěrka," uchechtl se a sedl si vedle něj, "chtěl jsem tě překvapit. Navíc… dlouho nás nikde neviděli spolu a já chci být viděn po tvém boku."

"Teď? Co tak najednou? Jsme spolu tři roky, a i když o nás všichni ví, tak jsi nikdy neměl potřebu…"

"Ano teď, už mě to unavuje. Asi jsem si někde mezi vším tím léčením uvědomil, že jsi můj život a chci ho strávit celý s tebou a názor celého světa mi je u prdele."

"Tommy…" vydechl překvapením.

"Jestli tedy souhlasíš… Pořád můžu ještě vystoupit…"

"To ať tě ani nenapadne! Jen pěkně seď." Tommy se zasmál a políbil ho. Po dlouhých týdnech věřil v lepší zítřky a věděl, že přijdou…

Flashback

10. února 2018

Seděl v čekárně a čekal. Čekal na výsledky, které měly rozhodnout o jeho nejbližší budoucnosti. Tentokrát neměl s sebou nikoho, kdo by ho podpořil, ale věřil, že to nebude potřebovat. Musel věřit. Navíc Adam byl ve městě s Leilou a vůbec neměl ani nejmenší tušení, kde dnes je. Bylo to překvapení… Aspoň doufal, že to vyjde.

"Pan Ratliff," vyzvala ho sestřička a on se nadechl, utřel své zpocené dlaně do kalhot a vešel do ordinace, kde za stolem seděla doktorka Robertsová, která ho měla celou dobu v péči.

"Pane Ratliffe, ráda vás vidím. Vypadáte báječně," pochválila ho s úsměvem a pokynula mu, aby se posadil do pohodlného křesílka. Sama se přesunula do toho druhého, nechtěla mu ty nové zprávy říct u svého pracovního stolu, přišlo jí to totiž neosobní.

"Paní doktorko, jak to vypadá?" zeptal se přímo. Měl strach. Lhal by, kdyby řekl, že nemá, protože on ho měl. A velký. Klidně mu mohla říct, že mu musí přidat další chemoterapie. Vlastně mohla říct cokoliv…

"Jste nedočkavý… Ale nebudu vás napínat. Vaše hodnoty jsou v normě, imunita se lehce zvýšila, ale musíte být na sebe stále opatrný. Osobně to považuji za zázrak, přeci jen jste se s tím popral a nevzdal to. Mívám tu pacienty, kteří to vzdají ještě dřív, než by aspoň trochu zabojovali, a to mají menší problémy. Nikdo z mého týmu neočekával, že to vyjde na první pokus, Tommy, ale máte to pro zatím za sebou. Jste můj pacient v remisi." Byl si jist, že v ten moment muselo slyšet široko daleko, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Dokonce se začal i usmívat…

"Takže… To o čem jsme se bavili… Můžu?" zeptal se ještě a doktorka se zasmála.

"Samozřejmě… Je na čase, abyste si začal opět užívat života. Jen na sebe buďte opatrný a za tři měsíce přijďte na kontrolu. Sestřička vám vypíše termín."

"Děkuji, paní doktorko. Děkuji, že jste to se mnou nevzdala a děkuji především za všechno, co jste pro mě udělala."

"Je to moje práce, pane Ratliffe, ale děkuji, potěší mě, když mi můžou mí pacienti poděkovat a odcházet z mé ordinace s úsměvem."

Bylo to za nimi. Rakovina byla pryč, léčba byla úspěšná… A on udělá cokoliv, aby se mohl za pět let považovat za uzdraveného, ale i kdyby se nedej bože vrátila, tak bude opět bojovat, protože on měl důvod a měl jich spoustu…

Vždy mám na konci, co říct, ale tentokrát tomu tak není. Jen jediné, a to, že vím, že tato jednorázovka se stala tak trochu mou srdcovkou...
A mám tu jedno věnování... Je to pro osobu, která se mi stala nejen nejlepším kámošem, ale taky super mladším bráškou. Vím, že je to člověk, který by si zasloužil mnohem víc, než jen nějaké věnování, ale doufám, že i tak mu to udělá radost. Takže... Alexi, tohle je pro tebe. :*
A vám ostatním moc a moc děkuji za všechno. Jsem za vás neskutečně ráda a budu se těšit na vaše reakce. Opravdu mě ženete dopředu. :)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ady Ady | 5. prosince 2017 v 18:41 | Reagovat

Bylo to  úžasné nádherné,sem tam i mi ukápla slza opravdu.Prostě zážitek ktery slovy popsat pořádně nejde.
jednoduše smekám nádhera:-))

2 Ellie Ellie | 5. prosince 2017 v 20:59 | Reagovat

Co k tomu říct, chytlo za srdce, dojemné, prostě nádhera. :-)

3 Karin Karin | 6. prosince 2017 v 22:12 | Reagovat

To bylo tak krásné že to nedokážu ani popsat moc dík za tuhle povídku. :-D  :-)

4 monika monika | E-mail | 8. prosince 2017 v 19:01 | Reagovat

tééda krásná srdcovka, díky:)))

5 Mor Mor | Web | 9. prosince 2017 v 12:58 | Reagovat

Musím uznat, že toto je skutečně nádherné. Opravdu.
Líbí se mi styl, kterým píšeš, člověk se do toho jednoduše vžije. Příběh je díky tomu realistický.
Nevadí mi, že je to srdcovka. Vždyť i ta je někdy potřeba. :-)
Vážně... smekám před tebou svůj imaginární klobouk.

6 Alex Alex | 12. prosince 2017 v 14:17 | Reagovat

Příběh o velkém boji, o životní lásce a že vždycky stojí za to bojovat, protože život není lehký a každá výhra posune člověka více dopředu. Vzestupy a pády.. Vážit si víc svého života, protože jsou na tom jiní bohužel i mnohem hůř, než my samotní .. Adommy mi pomohlo v složitém životním období a díky těm dvou jsem poznal tu nejbáječnější sestřičku na světě - TEBE ! Moc Ti děkuji za přenádherné věnování a za úžasný příběh, který nám všem vždycky připomene, že se nemáme nikdy a před ničím vzdávat!:) Mám Tě moc rád. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování