Resistance

3. února 2018 v 23:16 | Eileen |  Jednorázové Adommy

Přináším vám další jednorázovou povídku... Ten nápad jsem v hlavě měla hodně dlouho a tak jsem jednoho dne, začala psát příběh o lásce, ale také utrpení... Doufám, že se vm bude aspoň trochu líbit.

S láskou vaše Eileen



(Inspirováno písničkou Resistance od Muse, doporučuji si ji pustit :) )

Resistance


17. ledna 2018

Adame, nechceš přijet? Jdeme do clubu. Terrance

Dneska ne, jsem unavený, byl jsem nahrávat. Někdy příště. A.

Okay. T. :)

Adam se pousmál a natáhl se na svou pohodlnou pohovku. V momentě měl v nohách Pharoaha, který se na tom místě spokojeně stulil a během pár chvil usnul. Chvíli ho sledoval, ale nakonec se natáhl pro knihu, která doposud ležela na stolku. Byla to novinka, která během pár dní vystřelila na přední příčky knižních žebříčků. Možná by si jí nevšiml, kdyby nebyla o dvou homosexuálech a ten název ho také zaujal, nevěděl, jestli to bylo tím, jak jednoduše zněl, nebo něčím jiným… Resistance

Bylo to dlouho, co naposledy četl. Jeho práce byla časově náročná, proto musel odsunout některé z jeho oblíbených činností do pozadí a četba byla bohužel mezi nimi. To mu ale nebránilo, aby to nemohl napravit teď.

Muži, který změnil můj pohled na svět
Muži, který mi ukázal jaké to je milovat
Muži, který bojoval do poslední chvíle za naši lásku…

Takové věnování opravdu nečekal, ale moc se nad ním nezamýšlel. Pousmál se, upil ze sklenky vína, kterou si tam před nějakou chvíli postavil a dal se do čtení… Myslel si, že si přečte pár kapitol a půjde spát, ale ta kniha… Ta kniha ho tak vtáhla, že nedokázal přestat. Prvních pár desítek stran by nazval úžasnými. Číst o začínající lásce, vyznání se z citů. Usmíval se a byl spokojený, po jak dobré knize sáhl. Jenže pak se to začalo kazit a jeho úsměvná nálada šla ke dnu…

"Už to nezvládám," vydechl jsem a podíval se do jeho modrých očích. Miloval jsem je. Byly vždy tak upřímné, ne nadarmo se říká, že právě oči jsou okna do duše. Něco na tom bylo. A u něj to platilo trojnásob.

"Vím, že je to těžké, ale uvidíš… Zklidní se to. Musíme jen vydržet," usmál se na mě povzbudivě, i když jeho oči mluvily jinak. Sám měl strach, sám byl unavený naší situací. Občas jsem si připadal jako lovná zvěř. A nebyl jsem daleko od pravdy. Kromě našich domovů neexistovalo místo, kde bychom byli v bezpečí. V bezpečí před celým světem.

"Věřím ti," zašeptal jsem a nechal se vtáhnout do té hřejivé náruče.

Adam si povzdechl. Přišlo mu to tak známé, ale nedokázal to nikam zařadit. Je možné, aby někdy něco od autora četl? Ale jméno mu nic neříkalo, navíc všude bylo uváděno, že se jedná o první dílo onoho tajemného spisovatele, ale oni rádi používali pseudonymy. Takže na tohle příliš nespoléhal.

Nemohl jsem spát, ničila mě ta samota. Ten pocit, že mi nebyl na blízku. Povzdechl jsem si a zamířil do koupelny, kde jsem měl schované nějaké prášky na spaní. Občas to bohužel jinak nešlo. Jenže tentokrát mě pohánělo něco mnohem víc, než touha po spánku… Byla to snad touha po vysvobození? Možná… Vysypal jsem si jich pár do dlaně a vrátil se zpátky do ložnice…

Zpěvák zalapal po dechu, tohle se mu přestávalo líbit. Počítal s tím, že to nejspíše nebude mít dobrý konec. Přeci jen zahlédl nedobrovolně pár příspěvků na sociálních sítích o zlomeném srdci z této knihy, ale moc tomu nevěřil. Občas lidé zkrátka přeháněli. Jenže když se hlavní postava a vypravěč v jednom - Thobias, pokusil o sebevraždu, nenacházel slov a slzy se samy nahrnuly do očí. Při prvních stranách si říkal, jak nepravdivé byly ony recenze, ale už začínal chápat.

Uběhl už jeden celý měsíc od té děsivé noci. Do dnešního dne jsem to nepochopil. A Alex? Ten taky ne. Nemluvili jsme o tom, protože i bez toho jsme měli starostí nad hlavu. Nepotřebovali jsme další - ani já ani on. Bylo lepší o tom mlčet.

"Thobi?" ozval se jeho hlas a já se usmál. Tyhle tajné schůzky uprostřed noci v parku jsem miloval.

"Jsem tady," promluvil jsem, když jsem vyšel ze stínu a vrhl se mu kolem krku. Dal jsem mu pusu na tvář. S ním bylo všechno lehčí, jakoby okolní svět neexistoval. Proto byl vždy návrat do reality tak krutý…

Adam přestal číst. Písmenka se mu začala slévat do jednoho. Byl příliš unavený na to, aby dál četl. Proto ji odložil a vydal se do své ložnice. Dočíst ji může jindy, nechybělo do konce moc… Teď musel jít spát, ráno ho čekalo další nahrávání. Přeci jen před odjezdem na tour, musí ještě do New Yorku a do té doby chtěl mít většinu alba nahrané…

25. ledna

Odešel jsi. Odešel jsi s hlavou sklopenou. Tvé nádherné modré oči, které vždy tak zářily, byly plné slz. Prohráli jsme. Ten tlak byl příliš velký. Už jsme nedokázali dál bojovat… Naše okolí nám nedokázalo pomoc, nechápali a my na jednu stranu být chápani nechtěli. Nejhorší je, že tě miluji… A nikdy nepřestanu. Jestli si ale za něčím stojím, tak je to náš rozchod. Bylo to ta nejlepší věc, kterou jsem pro tebe mohl udělat. Trpěli jsme a bylo to znát na všem, co jsme udělali.Věř, že to takhle bylo lepší…

Všechno jsme si to způsobili sami. Veškeré ty problémy. Veškerý ten odpor. Mysleli jsme si, že nad tím můžeme vyhrát - jak naivní jsme byli… Obrana láskou byla naše zbraň, ale slabá. Říká se, že láska hory přenáší, ale ta naše to nezvládla.

Což neznamená, že by nebyla silná… Jen nás stahovala ke dnu, jako potápějící loď na rozbouřeném moři. Dlouhou dobu jsem si snažil nalhávat, že o nic nešlo. Považoval jsem to všechno za pobláznění, abych utekl od té bolesti. Ale vždy mě dohnala. Krutá a nemilosrdná. Taková je pravda. Nevěděl jsem, komu se svěřit, komu se vyzpovídat, abych si ulehčil. Proto jsem napsal tuto knihu. Příběh o nás dvou. Příběh o naší krátké společné cestě životem, naší lásce…

Adam plakal. Nedokázal potlačit ten smutek, který se ho zmocnil. Nechtěl to pochopit. Proč autor ukončil příběh tak depresivně? Samozřejmě věděl, že každý příběh nemohl skončit šťastně, ale tohle ze začátku neslo určitou stopu naděje a pak… Pak z ničeho nic byl konec. Rozešli se, protože tušili, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat. Bylo to snad podle skutečné události? Nejspíše ano. Nasvědčoval o tom epilog knihy.

2. února 2018

Šel kolem knihkupectví a ve výloze viděl nespočet výtisků Resistance. Nedokázal na tu knihu přestat myslet a vůbec nechápal proč. Byl to silný příběh, dokonce ho donutil brečet nad tím smutným osudem Thobiase a Alexe - až mu to připomnělo jeho a… Tommyho. Jeho blonďatého anděla, stejně jako Thobias popisoval svůj příběh, mohl i Tommy.

A pak mu to začalo dávat všechno smysl. Všechny ty nepochopené pasáže zapadly do sebe. I Tommy se pokusil o sebevraždu prášky na spaní. I oni měli své místo v parku. Vydechl a zavrtěl hlavou… To nemohlo být možné. Adamovi se dělali mžitky před očima. Musel si sednout na blízkou lavičku, jelikož měl pocit, že se zhroutí jako domeček z karet.

Vytáhl svůj telefon. Ráno viděl na Instagramu, že je Tommy ve stejném městě jako on. Musel mu napsat…

Jsi v NY? A.

Ano jsem. Mám tu práci. Proč? T.

Potřebuji tě vidět! Prosím umožni mi to. A.

Adame, proč teď? Tak dlouho jsme se neviděli. T.

Prosím. Potřebuji znát odpovědi. A.

Na co? Vždy jsem ti řekl pravdu, tak se zeptej a já ti odpovím. T.

Napsal jsi tu knížku? Myslím Resistance. A.

Ano. T.

Zítra večer na našem místě. V deset hodin. Buď tam prosím. A.

Dobře. T.

3. února 2018

Tommy přicházel na to místo. Zachumlaný ve svém kabátě, byla zima. Nebylo nad počasí v LA, ale tam se teď ještě nějakou dobu nepodívá. Musel pracovat, musel se zaměstnávat, aby ho nedoháněly vzpomínky. Navzpomínal se už dost. Povzdechl si a posadil se vedle něj. Nevěděl, co by měl v takové situaci říct, proto jen tiše pozdravil. Bylo to tak dlouho, co se viděli naposledy a i přesto si připadal, jakoby to bylo teprve včera, co šlo všechno definitivně do háje.

"Už jsem si myslel, že nepřijdeš," promluvil po krátkém tichu Adam. Seděli na jedné z mnoha laviček jednoho malého parku. Vždy, když byli společně v New Yorku, jejich kroky vedly sem. Nikdy tu nebylo moc lidi a teď si troufal říct, že tam byli úplně sami.

"Slíbil jsem, že přijdu…" odmlčel se, "i když nechápu, proč."

"Ptáš se proč, Tommy? Napsal jsi tu… knihu. Zprvu mi to nedošlo, četla se tak úžasně, jedním dechem. Nechápal jsem, proč mě to tak rozhodilo, ale pak… O pár dní později mi všechno došlo. Bylo to o nás, že ano?" zasypal ho slovy, která ho zasáhla přímo do srdce. Ale musel být silný. Tentokrát to musel být on.

"Ano byla, nebudu ti lhát… Ale co to mění na celé situaci?" zeptal se.

"Ty to nevíš? Tobě to celé nedochází? Je ti to jedno?!" Adam propadal mírné hysterii. Tommy to věděl, znal ho jako své boty. Vždy, když už nevěděl z které do které, začal být hysterický.

"Dochází mi to, Adame. Napsal jsem do prdele příběh o nás. O nás dvou a naší lásce a věř, že mi to nikdy nebylo jedno! Ale co nám zbývalo? Byli jsme jak štvaní psi, neměli jsme soukromí, museli jsme se skrývat a já takový život nechci. Já ne." Odmlčel se, srdce mu bilo jako splašené.

"Proč nechceš bojovat?" položil po další odmlce otázku. Tommy si povzdechl. Za co měl bojovat? Nebylo za co. Jednalo se o část jeho a Adamova života, ale ta kapitola byla dávno uzavřená.

"Protože nejde bojovat tam, kde už není ani poslední kapka naděje. Zkrátka to nejde…" pronesl do chladné zimy…

Bylo pozdě. Oba to věděli… Neexistovala už žádná naděje v záchranu. Blonďáček se smutně pousmál, strčil ruce do kapes a vstal z lavičky. Podíval se na tmavovláska a vydechl. Opravdu by se musel stát zázrak, aby k sobě opět našli cestu. Cestu, která byla zasypána tunou kamenní, zapadaná metry sněhu a rozpadala se v prach.

"Odcházíš?" zeptal se Adam.

"Bude to tak lepší…"

"Nic neřekneš?"

"Já už své napsal… Četl jsi to. Víš, jak to je."

"Možná bychom to tentokrát zvládli. Možná už bychom byli silnější. Ustáli bychom ten tlak okolí a i všechno kolem," snažil se ho zoufale přesvědčit, ale sám věděl, že to nemá cenu.

"Život není o slově 'možná' a ty to víš. Měli jsme šanci, využili jsme ji. Aspoň chvíli jsme mohli být šťastní a spolu, ale teď už jsme oba někde jinde. To, co bylo kdysi, zmizelo jako pára nad hrncem. Neustáli jsme to tehdy, Adame. Teď by to bylo ještě horší a ty to víš."

"Ale vždyť jsi psal, že mě miluješ…" snažil se o poslední zoufalé pokusy, jak blonďáčka udržet při sobě.

"A to je pravda. Nikdy tě nepřestanu milovat, Adame Lamberte, ale zachraňme se před dalším utrpením. Bude nás to oba bolet, ale čas rány vyléčí. Vždy to tak je," odmlčel se a podíval se na noční oblohu, aby našel vhodná slova. Nikdy nebyl výřečný, ale tentokrát musel. Musel si to s ním vyříkat. Buď teď, nebo nikdy…

"Utíkali jsme před světem, před novináři. Ze začátku to bylo naše hříšné tajemství, pak stačila chvilka nepozornosti a věděli to všichni. Neměli jsme ani špetku soukromí, pokud jsme zrovna nebyli zavřeni u tebe nebo u mě doma. Nevěděli jsme, co je to anonymita. Chápu, vybrali jsme si to sami. Přeci jen jsi dokonalý zpěvák a já byl tvůj kytarista. Možná těmi psími kousky na pódiu jsme si to celé pokazili, ale opět jsme u toho slova, které nenávidím…" povzdechl si smutně.

"Přestanu zpívat! Neodcházej prosím…" řekl zoufale a Tommymu přelítl přes tvář stín bolesti. Vytáhl ruce z kapes a klekl si k němu. Podíval se do těch modrých očí, které tak moc miloval. Viděl v nich tak velký smutek…

"To ať tě ani nenapadne. Narodil ses pro zpívání a zpěv je tvá životní láska. Je to něco, v čem tě nikdo nepřekoná a ty nesmíš skončit. Vím, jak tě to dělá šťastným, tak se toho nevzdávej, Adame."

"Já už nevím, co mám dělat, abys zůstal!" vykřikl tmavovlásek a blonďáček sklonil na chvilku hlavu. Bylo to těžší, než si zprvu myslel.

"Nejde udělat nic. Uzavři mě ve svém srdci i ve své mysli. Vzpomínej na mě s úsměvem a třeba se někdy potkáme. Ať už tady na zemi nebo někde jinde. Je čas na to, abychom se rozloučili, Adame. Ukončíme naše trápení jednou provždy a věř, že jednou si ani nevybavíš, kdo jsem vlastně byl…"

"Víš, že se tohle nikdy nestane," ohradil se a Tommy se pousmál.

"Já vím… Já vím… Ale takhle to mělo být. Takhle se to mělo stát. Naše láska bude věčná, vím to. Byla to naše obrana, ale nemůžeme být spolu. Je příliš pozdě." Adam už to nezvládl. Slzy mu stékaly po tváři. Věděl, že má starší muž pravdu. Věděl to až moc dobře. Jen to šíleně bolelo. Ta bezmoc…

"Nikdy tě nepřestanu milovat…" pronesl šeptem…

Poslední polibek, poslední pohlazení… A drobnější muž se rozešel do tmy… Možná jednou… Možná jednou se jejich cesty opět zkříží…

Jestli právě čtete tyto řádky, ocitli jste se na konci této povídky. Rovnou odpovídám na případnou otázku... Pokračování opravdu neplánuji. Mělo to takhle být, mělo to takhle skončit. Občas na člověka padne velice zvláštní nálada a vám už pak nezbývá nic jiného, než se s tím poprat... A já s tím bojuji s pomocí psaní. Nevydávám všechno, co napíšu, ale Resistance má pro mě zvláštní hodnotu.

I přes smutný příběh doufám, že se vám povídka aspoň trošku líbila a budu ráda za váš názor v komentářích. Protože jste to vy, kdo mě žene dál...

S láskou Eileen

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 3. února 2018 v 23:28 | Reagovat

Nádherná jednorázovka, i když s nešťastným koncem, ale alespoň s jiskřičkou naděje. :-)

2 Ady Ady | 4. února 2018 v 11:04 | Reagovat

Jedním slovem nádhera sice smutná ale přesto nádherná:-))

3 Karin Karin | 4. února 2018 v 21:26 | Reagovat

Moc pěkné ale smutné. :-(

4 monika monika | E-mail | 6. února 2018 v 21:36 | Reagovat

jééé to bylo krásný:)))) díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2014 ~ 2018 ladyeileen.blog.cz ~ Zákak kopírování